Prestižní ocenění pro mladé autory, původně založené Kolegiem pro podporu nezávislé vědy, umění a vzdělávání, se uděluje se již od roku 1987.

Získává jej autor prozaického či básnického díla napsaného v českém jazyce, jemuž v době vydání knihy není více než 30 let.

Od roku 2009 je organizátorem Ceny Jiřího Ortena Svaz českých knihkupců a nakladatelů.

Laureátkou 33. ročníku Ceny Jiřího Ortena se stala Hana Lehečková s novelou Svatá hlava nabízející ponor do „slabé“ duše

V pořadí 33. ročník Ceny Jiřího Ortena (CJO) pro mladé talentované autory do 30 let zná svou vítězku. Je jí literární redaktorka, spisovatelka a dramatička Hana Lehečková, která odbornou porotu jmenovanou Svazem českých knihkupců a nakladatelů (SČKN) upoutala svou novelou Svatá hlava. Kniha vyšla v nakladatelství Vyšehrad v roce 2019 a čtenáři předkládá zápisky schizofrenika žijícího v pohraniční vesnici. Autorka prostřednictvím této perspektivy důmyslně ohledává vnitřní i vnější okraje nemocného světa, ale i naší "normálnosti". Slavnostní vyhlášení Ceny Jiřího Ortena 2020 spojené s autorským čtením tří autorů nominovaných do užšího výběru proběhlo 15. 9. od 17,00 v Zrcadlové kapli Národní knihovny v pražském Klementinu.

„Za tu dobu, co se věnuji vlastní autorské tvorbě, jsem zjistila jednu věc: když jde o tvorbu pro dospělé, „normální“ příběh mě prostě nebaví. Zkoušela jsem to mnohokrát, ale vždycky ze mě nakonec vypadl nějaký podivný literární útvar balancující na hranici dětské naivity a halucinačních stavů. Taková je i Svatá hlava,“ uvedla laureátka Hana Lehečková.

Vítězku vybrala odborná porota, v níž zasedli literární teoretik Petr A. Bílek, spisovatelka a redaktorka Božena Správcová, překladatel a básník Ondřej Hanus, spisovatelka a překladatelka Pavla Horáková a redaktor Štěpán Kučera. Předsedou poroty se stal Petr A. Bílek.

Oceněná kniha vzešla z 24 přihlášených titulů, z nichž byla nominována tři díla do užšího výběru. Kromě vítězné Svaté hlavy to byl román o hiphopové komunitě Malej NY, jehož autorem je Přemysl Krejčík a originální báseň v próze Mount Anne Ladislava Slezáka, v níž sledujeme netradiční milostný vztah.

Cena Jiřího Ortena 2020 byla udělena za laskavé podpory Ministerstva kultury České republiky, Magistrátu hl. m. Prahy, Státního fondu kultury a Českého literárního centra. České literární centrum (ČLC) věnovalo residenční pobyt v německé umělecké kolonii ve Worpswede spisovateli Vratislavu Maňákovi, laureátovi CJO 2012, který byl po několik ročníků také jedním z členů odborné poroty.

Od příštího ročníku bude poskytnuta možnost tvůrčí rezidence vždy jednomu z nominovaných z předchozího roku CJO.

Všichni nominovaní od ČLC obdrželi překlad ukázky z jejich díla do AJ, FJ a NJ pro účely zahraniční propagace. Cena je podobně jako v předchozích ročnících spojena s finanční prémií pro vítěze ve výši 50 000 Kč. A nově také s 10 000 Kč pro oba další nominované.                                                       

Hana Lehečková: Svatá hlava (Vyšehrad)

ANOTACE: Nemá tátu, nemá práci, nemá přátele, v malé pohraniční vsi poznává krušný rodinný život v dluzích, šikanu, výsměch okolí, domácí násilí. Ale když vezme do rukou propisku a sešit, už není chudáček, ale svatý člověk obdařený nadpřirozenými schopnostmi. Zná smysl života a má tu moc zachránit celý svět. Psychotická novela vykreslující život na pomezí reality a bludů poodkrývá, jak těžké je vymanit se ze života v sociálně slabé rodině, pokud jste jen obyčejná slabá duše.

Hana Lehečková (*1990) pochází z jižních Čech a vystudovala obor Teorie a kritika na pražské DAMU. Autorsky se věnuje především rozhlasovým hrám a pohádkám pro děti (Johana a továrna na sny, Eliáš Říha zachraňuje svět ad.), její seriál Vesmírné putování komety Julie uvedl Český rozhlas jako historicky prvního živě čteného Hajaju. Okrajově se věnuje i dramatické tvorbě (Švandovo divadlo: V(ý)chod, Divadlo Letí: Trollí matka). Knižně debutovala v roce 2018 s titulem Co se děje v Podpostelí, Svatá hlava je její první knihou pro dospělé. Pracuje jako literární redaktorka v nakladatelství a dodělává si doktorát na DAMU. 

 

Laudatio ke knize Svatá hlava od Pavly Horákové

Knihy mají tu moc přenášet nás do jiných světů, teleportovat do jiných časů, krajin, prostředí, společenských vrstev. A některé nás dovedou uvádět i do cizích duší. Zvláštním zážitkem pak je, když nás vpustí do myslí, které se vymykají obecným představám o normě, do nitra lidí na okraji, vyloučených pro svůj původ, pro svůj hendikep či pro své skutky – lidí, od kterých v životě leckdy raději dáváme ruce pryč, abychom se jejich údělem náhodou nenakazili.

Ve Svaté hlavě Hany Lehečkové se ocitáme přímo uvnitř takového člověka a musíme se jeho životem pomyslně umazat celí. Do vínku dostal poruchu intelektu a osobnosti, neúplnou rodinu, bídu, nevraživé sousedy. Nemá společenské brnění v podobě jmění, vztahů nebo postavení, které nám ostatním pomáhá obstát ve vnějším světě, a nezbývá mu než si svůj svět vyztužit zevnitř. Pomocí náboženských dogmat a vlastního mravního kodexu, ritualizace činností, různých výčtů, počtů a pravidelnosti. Bez nich se jeho svět bortí, mysl se cyklí.

Ponor do „slabé duše“ autorka zprostředkovává svébytnými výrazovými prostředky. Pomocí jazyka nenapodobuje, nýbrž od základu vytváří uvěřitelný, komplexní a soudržný vnitřní svět vypravěče, do kterého se jen občas prolamuje ten vnější v podobě ozvuků médií, výroků sousedů, vrstevníků, učitelů nebo jiných autorit.

Proud vyprávění je až meditativní, text bez interpunkce chvílemi připomíná monotónní žalozpěv, svébytný jazyk vypravěče se zadírá pod kůži, jeho melodie se rozeznívá v čtenářově hlavě, stává se jeho vnitřní řečí, div že nenavozuje změněný stav vědomí. Vypravěč nás svou vemlouvavostí a vtíravostí přesvědčuje o své výjimečnosti, i když racionálně víme, že realita je jiná. Proměňuje se kadence řeči, klidné pasáže střídají běsy a blouznění, jeho mysl se tříští a znovu skládá, myšlení je ulpívavé, nutkavé. To výborně zrcadlí i psychotická grafika, chybějící interpunkce, střídání fontů a velikostí písma, odsazování řádků, užívání kurzívy nebo kaligramů.

Cestou z prokletí vyloučenosti je pro hrdinu Svaté hlavy představa vlastní výlučnosti. Stačí nepatrná obměna hlásek a přeskupí se i vlastní sebepojetí. Takto nenápadná může někdy být hranice mezi šílenstvím a genialitou, velikášstvím a vyvoleností, bludem a vnuknutím. Vypravěč osciluje mezi mesiášskou a ďábelskou polohou, skrze něž však prosvítá jistá ryzost. Vidí náš svět skoro jako dítě a díky tomu nám o něm nevědomky přináší překvapivá svědectví, zároveň mluví se sugestivností manipulátorů, kteří dovedou strhnout ostatní díky tomu, že svým bludům sami beze zbytku věří. Autentická víra je totiž chytlavá, charismatická. Díky víře je i obecní blázen ve svém světě král. A je to právě víra, i když jiná než hrdinovo osobité pojetí křesťanství, totiž víra ve stvořitelskou moc slova, co jej nakonec vysvobodí – v závěru je hrdina proměněn právě silou slova.

Svatá hlava je kniha jakoby jedním dechem vyprávěná a jedním dechem ji lze i přečíst. Je to kniha výjimečná nejen pozoruhodnou prací s jazykem, ale i prací s psychologií – hrdinovou i čtenářovou. Z objektivního pohledu máloco může vyvolávat sympatie k postavě, které se téměř veškeré její okolí štítí, avšak Haně Lehečkové se podařilo stvořit antihrdinu, s nímž upřímně prožíváme jeho myšlenkové a citové zvraty a cítíme úctu k jemu zraněnému lidství.

***

Slavnostní vyhlášení Ceny Jiřího Ortena 2020 a autorské čtení nominovaných autorů – 15. 9. v 17 hodin

Svaz českých knihkupců a nakladatelů (SČKN)  zve na slavnostní vyhlášení výsledků 33. ročníku Ceny Jiřího Ortena, kde budou oceněny nejlepší literární počiny mladých talentovaných autorů do 30 let, jež vyšly v roce 2019.

KDY: 15. ZÁŘÍ 2020 od 17 HODIN

KDE: Zrcadlová kaple v Klementinu (Mariánské nám. 5, Praha 1)

Odborná porota jmenovaná SČKN nominovala román o hiphopové komunitě Malej NY, jehož autorem je Přemysl Krejčík, novelu Svatá hlava Hany Lehečkové poskládanou z blouznivých zápisků schizofrenika žijícího v pohraniční vesnici a originální báseň v próze Mount Anne Ladislava Slezáka. 

Slavnostní vyhlášení bude spojeno s autorským čtením všech nominovaných autorů, kteří představí svá díla. Podvečer zpříjemní také hudba v podání muzikanta Mikoláše Chadimy.

Cena Jiřího Ortena 2020 je udílena za laskavé podpory Ministerstva kultury České republiky, Magistrátu hl. m. Prahy, Státního fondu kultury a Českého literárního centra. Sponzorem je také tiskárna Akcent Vimperk.

České literární centrum (ČLC) věnuje rezidenční pobyt v německé umělecké kolonii ve Worpswede spisovateli Vratislavu Maňákovi, laureátovi CJO 2012. Od příštího roku bude poskytnuta možnost tvůrčí rezidence vždy jednomu z nominovaných z předchozího roku CJO.

Všichni tři nominovaní jako dar obdrží překlad ukázky z jejich díla do AJ, FJ a NJ pro účely zahraniční propagace.

Cena pro vítěze je stejně jako v předchozích ročnících spojena s finanční prémií ve výši 50 000 Kč, letos obdrží po 10 000 Kč i další dva nominovaní.

CJO 2020 - užší nominace pro 33. ročník Ceny Jiřího Ortena

Hiphopová detektivka Malej NY, psychotická novela vykreslující život na pomezí reality a bludů Svatá hlava a pozoruhodná báseň v próze Mount Anne

 

Svaz českých knihkupců a nakladatelů z důvodu nouzového stavu a s tím souvisejícího zrušení letošního ročníku knižního veletrhu Svět knihy Praha, který se měl konat v květnu, přesunul vyhlášení tří nominovaných na Cenu Jiřího Ortena (CJO) 2020 na 15. června 2020. V pořadí 33. ročník Ceny Jiřího Ortena pro mladé spisovatele do 30 let byli odbornou porotou jmenovanou Svazem českých knihkupců a nakladatelů tři pozoruhodné literární počiny: jediný současný román o hiphopové komunitě Malej NY, jehož autorem je Přemysl Krejčík, novela Svatá hlava Hany Lehečkové poskládaná z blouznivých a nespolehlivých zápisků schizofrenika žijícího v pohraniční vesnici a originální báseň v próze Mount Anne Ladislava Slezáka, v níž sledujeme milostný vztah dvou lidí – Lamura a Milove.

Jméno vítěze či vítězky bude slavnostně vyhlášeno 15. žáří v 17 hodin v Zrcadlové kapli v Klementinu. Laureát Ceny Jiřího Ortena 2020 získá tradiční peněžitou prémii 50 000 Kč a nově si odměnu odnesou také zbylí dva nominovaní – každý získá 10 000 Kč. Cena Jiřího Ortena je udílena za laskavé podpory Ministerstva kultury České republiky, Magistrátu hl. m. Prahy, Státního fondu kultury a Českého literárního centra.

České literární centrum (ČLC) věnuje residenční pobyt jedné z předchozích nominovaných Lucii Faulerové (Lapači prachu, 2017). Od příštího ročníku bude udělován vždy jednomu z nominovaných z předchozího roku CJO. Všichni nominovaní jako dar do ČLC obdrží překlad ukázky z jejich díla do AJ, FJ a NJ pro účely zahraniční propagace.

Tři knihy z 24 přihlášených titulů vybrala odborná porota, v níž zasedli literární teoretik Petr A. Bílek, spisovatelka a redaktorka Božena Správcová, překladatel a básník Ondřej Hanus, spisovatelka a překladatelka Pavla Horáková a redaktor Štěpán Kučera. Předsedou poroty se stal Petr A. Bílek.

Cena Jiřího Ortena je určena autorovi prozaického či básnického díla napsaného v českém jazyce, kterému v době vydání díla není více než třicet let. Prestižní ocenění se uděluje od roku 1987, od roku 2009 jej organizuje Svaz českých knihkupců a nakladatelů (SČKN). Mezi laureáty Ceny Jiřího Ortena patří například Michal Viewegh, Tereza Boučková, Petr Borkovec, Jaroslav Rudiš, Radek Malý, Petra Hůlová, Petra Soukupová, Marek Šindelka, Sára Vybíralová, Ondřej Macl a Anna Cima.

Medailonky nominovaných autorů a jejich děl:

Přemysl Krejčík: Malej NY (Host)

Porota vybrala hiphopovou detektivku Přemysla Krejčíka mezi nominované, protože „překračuje hranice žánru i subkultury. Zrychlený a silácký svět hip hopu tu velmi názorně předestírá problémy, které se týkají nejen raperů: sektářství, ješitnost, neschopnost dospět, pomíjivost, ale i potřebu nadhledu, usmíření a naděje.

ANOTACE: Nymburk není New York, to ale neznamená, že tu občas někdo někoho nezabije. Malej NY, to je malej New York čili Nymburk, kde se nesellí úplně tvrdý drugs, ale hlavně hulí tráva a pije pivko, na ulici vás nesejme nigga z jinýho klanu devítkou, ale spíš dostanete přes hubu od nácků nebo pankáčů. Zvlášť když nosíte rovnej hiphoperskej kšilt. Malej NY je román o tom, že je rok 2005, vám je -náct a máte hiphopovou kapelu. Všechno kolem vás je nějaký zrychlený a nakonec se to semele tak tragicky, že po pár letech skončíte na gauči u psychoterapeuta. Právě tady vlastně Krejčíkův příběh začíná. Jako terapeutická cesta přes divokou minulost k sobě samému. Jenže někdejší události se z odstupu jeví v jiném světle — zvlášť když vám napíše esemesku mrtvý kamarád. Těžko se rozhodnout, co je blbý vtip a co už vyhrožování. Tváře z někdejší subkulturní komunity se proměnily, lidé jsou nečitelní a vzpomínky se zdají být jediným klíčem k tomu hlavnímu: že smrt vaší první holky určitě nebyla nešťastná náhoda. Malej NY je jediný současný román o hiphopové komunitě, se soundtrackem, který funguje jako stroj času. A smrt je i tady otázkou vteřiny, stejně jako ve velkým NY.

Přemysl Krejčík (nar. 1991) pochází z Nymburka, v současné době žije v Pardubicích, kde na filozofické fakultě vystudoval historicko-literární studia a navazující dějiny literární kultury. Nyní působí na Univerzitě Pardubice jako doktorand oboru historie. Je autorem básnických sbírek Křehké nepřenášet (2015) a Asfaltovej plameňák (2017), souboru sci-fi povídek Kybersex (2016), románu Univerzální katalog zoufalců (2016) a také jedním z autorů kolektivního krimi románu Šest nevinných (2015), který vznikl během veřejného nepřetržitého psaní, trvajícího 72 hodin. Jeho zatím poslední knihou je literárně-teoretický počin Zatmění po utopickém večírku: Sonda do české dystopické prózy 80. let 20. století (2019). Je také šéfredaktorem literárního časopisu Partonyma a věnuje se psaní recenzí pro různá periodika. V roce 2004 založil hiphopovou skupinu, kde působil až do jejího zániku v roce 2014. Od sklonku roku 2017 je členem pardubické rapmetalové kapely Soundflip.

Román Malej NY vychází především ze zkušeností a zážitků získaných mým někdejším působením v hip-hopové kapele a dospíváním uvnitř rapové komunity. Před třemi lety jsem se k hudbě vrátil a od té doby působím v crossover/ rapmetalové kapele Soundflip,“  řekl Přemysl Krejčík.

Hana Lehečková: Svatá hlava (Vyšehrad)

Vyjádření poroty: „Nominovaná novela Hany Lehečkové je poskládaná z blouznivých a nespolehlivých zápisků schizofrenika žijícího v pohraniční vesnici. Autorka prostřednictvím této perspektivy důmyslně ohledává vnitřní i vnější okraje nemocného světa, ale i naší "normálnosti".“

ANOTACE: Nemá tátu, nemá práci, nemá přátele, v malé pohraniční vsi poznává krušný rodinný život v dluzích, šikanu, výsměch okolí, domácí násilí. Ale když vezme do rukou propisku a sešit, už není chudáček, ale svatý člověk obdařený nadpřirozenými schopnostmi. Zná smysl života a má tu moc zachránit celý svět. Psychotická novela vykreslující život na pomezí reality a bludů poodkrývá, jak těžké je vymanit se ze života v sociálně slabé rodině, pokud jste jen obyčejná slabá duše.

Hana Lehečková (*1990) pochází z jižních Čech a vystudovala obor Teorie a kritika na pražské DAMU. Autorsky se věnuje především rozhlasovým hrám a pohádkám pro děti (Johana a továrna na sny, Eliáš Říha zachraňuje svět ad.), její seriál Vesmírné putování komety Julie uvedl Český rozhlas jako historicky prvního živě čteného Hajaju. Okrajově se věnuje i dramatické tvorbě (Švandovo divadlo: V(ý)chod, Divadlo Letí: Trollí matka). Knižně debutovala v roce 2018 s titulem Co se děje v Podpostelí, Svatá hlava je její první knihou pro dospělé. Pracuje jako literární redaktorka v nakladatelství a dodělává si doktorát na DAMU.

„Za tu dobu, co se věnuji vlastní autorské tvorbě, jsem zjistila jednu věc: když jde o tvorbu pro dospělé, „normální“ příběh mě prostě nebaví. Zkoušela jsem to mnohokrát, ale vždycky ze mě nakonec vypadl nějaký podivný literární útvar balancující na hranici dětské naivity a halucinačních stavů. Taková je i Svatá hlava,“ uvedla Hana Lehečková.

 

Ladislav Slezák: Mount Anne (Trigon)

Porota udělila nominaci básni v próze Ladislava Slezáka, protože „je důkazem, že dobrá poezie dovede nad jiné žánry přesvědčivě a elegantně přiblížit i téma obávané a těžko pochopitelné. Z lyrična vystupuje dramatický děj, z konkrétního příběhu se v básni stává podobenství.“

ANOTACE:Mount Anne je nebezpečné stvoření. Hraje si s iluzemi. Je křivým zrcadlem a nekonečnou studní. Saje brčkem z méněcennosti. Vráží pletací jehlice do hlavy. Přejíždí kůži šmirglem. Patří do rukou odborníka. Nemá co dělat u malých holčiček. Nemá se kolem nich co vometat. Manon je růže hozená do kostela. Mount Anne je spolknutý granát. Mount Anne žije ve stínech. Vidět je, až když je příliš pozdě. Dýchá v každé manipulaci, v každém posměšku. Tolik touží po pozornosti. Mount Anne je nepřítel, který dostal zbraň. Je jedna a je jich nespočet. Přenáší se slovem a obrazem. Vchází očima, ušima i ústy. Zůstává v hlavě. Staví si tam sídlo." Pozoruhodnou skladbu Mount Anne Ladislava Slezáka zdobí šité ilustrace Zdeňky Saletové.

Ladislav Slezák (1990) vystudoval na Univerzitě Pardubice magisterský obor Dějiny literární kultury. V současné době je učitelem na střední škole v Hradci Králové. Zabývá se výchovou, vzděláváním a didaktikou humanitních oborů. Debutoval rozsáhlou básnickou skladbou Noc s klaunem (2013). Následovala sbírka veršů s názvem Monotónně znějící samoty (2015) a skladba Hořký letopočet (2017). V nakladatelství Trigon mu vyšla poéma Mount Anne (2019). Publikoval v časopisech Host, Dobrá adresa, Tahy, Partonyma, Plž a dalších.

„Jedná se o lyricko epickou báseň, v níž sledujeme milostný vztah dvou lidí – Lamura a Milove. Do zcela obyčejného vztahu začíná vstupovat minulost Milove a její rodící se nemoc. Jejich společné cesty jsou pak poněkud rozmazané a cíle nikdo nechce dohlédnout,“ upřesnil Ladislav Slezák.

 

 

***

 

Svaz českých knihkupců a nakladatelů z důvodu nouzového stavu a s tím souvisejícího

zrušení letošního ročníku knižního veletrhu Svět knihy Praha

přesunul vyhlášení tří nominovaných na Cenu Jiřího Ortena 2020 na 15. června 2020.

Laureát CJO 2020 bude vyhlášen během září - konkrétní termín bude upřesněn.

 

***

 

Svaz českých knihkupců a nakladatelů otevírá nominace do 33. ročníku Ceny Jiřího Ortena

Svaz českých knihkupců a nakladatelů (SČKN) již přijímá přihlášky knih, které budou kandidovat na Cenu Jiřího Ortena 2020. Podmínkou, aby kniha mohla být nominována v 33. ročníku soutěže, je knižní vydání díla během roku 2019. Termín uzávěrky přihlášek je 31. ledna 2020. Cena bude podobně jako v předchozích ročnících spojena s finanční prémií pro vítěze ve výši 50 000 Kč. Nově budou 10 000 Kč odměněni i oba dva další nominovaní. Ukázky z vítězné knihy budou přeloženy do AJ, Nj a FJ a v následujícím roce bude laureát vyslán na tvůrčí pobyt do zahraničí.

Cena Jiřího Ortena 2020 je udělována s podporou Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury, Magistrátu hl. města Prahy a partnerem je také České literární centrum. Kandidáty mohou do soutěže nominovat nakladatelé, veřejné knihovny, redakce deníků a časopisů, rozhlasové a televizní stanice a instituce zabývající se podporou literatury a jejím šířením. Přihlášená díla je třeba v šesti výtiscích spolu s vyplněnou přihláškou (ke stažení v oddílu Přihláška) zaslat poštou či osobně doručit na adresu: Sekretariát Svazu českých knihkupců a nakladatelů, Fügnerovo náměstí 1808/3 Praha 2, 120 00.

 

Vítězkou 32. ročníku Ceny Jiřího Ortena se stala Anna Cima

Letošní 32. ročník Ceny Jiřího Ortena zná svou vítězku – je jí japanoložka Anna Cima, která odbornou porotu zaujala svou knihou o japonském snu Probudím se na Šibuji. Z 22 přihlášených titulů nominovala odborná porota jmenovaná Svazem českých knihkupců a nakladatelů v letošním ročníku do užšího výběru tři knihy: debutový román Anny Cimy Probudím se na Šibuji, knihu pro děti autora Vojtěcha Matochy s názvem Prašina a básnickou sbírku Reál básníka Jana Škroba. Z těchto tří nominací byl vybrán a vyhlášen 9. května na slavnostním podvečeru v rámci knižního veletrhu Svět knihy Praha laureát Ceny Jiřího Ortena 2019. Za vítězku, která studijně dlouhodobě pobývá v Japonsku, ocenění převzala ředitelka nakladatelství Paseka, Anna Rezková Horáčková. Vyhlášením provedli herci holešovického divadla Radar.

Vítězku vybrala odborná porota ve složení: literární teoretik Petr A. Bílek, překladatel a básník Ondřej Hanus, spisovatelka a překladatelka Pavla Horáková, literární publicista Josef Chuchma a literární historik a básník Michal Jareš. Předsedou poroty se stal Josef Chuchma. Vítězná kniha Probudím se na Šibuji porotu zaujala, protože se dle jejího názoru jednalo o komplexní román s přesahem mimo českou kotlinu, ale také s dynamickým propojením několika žánrů“. Členové odborné poroty představili jednotlivé knihy krátkými posudky: laudatio na Probudím se na Šibuji přednesl P. A. Bílek, na román Prašina J. Chuchma a na sbírku Reál M. Jareš.

Cena Jiřího Ortena 2019 je udělována s podporou Ministerstva kultury ČR, partnerem je Magistrát hl. města Prahy, jehož zástupce, radní pro kulturu MgA. Hana Třeštíková předala vítězce, zastoupené nakladatelem, šek na 50 000 Kč. Měsíční tvůrčí residenci v Paříži zajištěnou Českým literárním centrem předal jeho ředitel Ondřej Buddeus Janu Škrobovi.

Anna Cima: Probudím se na Šibuji (Paseka)

ANOTACE:

Když se sedmnáctiletá Jana dostane do vysněného Tokia, nejraději by zde zůstala navždy. Záhy se přesvědčí o tom, jak nedozírné následky může takové přání mít. Ocitne se totiž uzavřená v magickém kruhu rušné čtvrti Šibuja. Zatímco mladší podoba Jany bloudí městem, zažívá podivuhodné situace a hledá cestu domů, čtyřiadvacetiletá Jana v Praze studuje japanologii, usiluje o stipendium do Tokia a společně se starším spolužákem si láme hlavu nad překladem japonské povídky. Osud jejího autora, donedávna zapomenutého spisovatele Kawašity, bude mít na vývoj událostí větší vliv, než by kdy obě Jany čekaly…

Anna Cima se narodila v roce 1991 v Praze, vystudovala obor japonská studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V současnosti žije v Japonsku, kde se zabývá studiem poválečné japonské literatury. Kromě psaní se věnuje kresbě a hudbě. Román Probudím se na Šibuji je její prvotina.

Krátký rozhovor s Annou Cimou

Do jaké míry je vaše kniha autobiografická?

Kniha je autobiografická částečně. Stejně tak jako vypravěčka románu Jana i já studuji na vysoké škole japanologii. Takže pasáže odehrávající se na univerzitní půdě jsou do určité míry inspirované mými skutečnými zážitky. Rovněž jsem hodně čerpala ze svého prvního pobytu v Japonsku před deseti lety. Jinak se ale jedná o fikci. 

Jak dlouho kniha vznikala, v jakém období jste ji psala?

Román jsem psala několik let. Chtěla jsem napsat příběh, který by se dotýkal oboru, který studuji – konkrétně japonské literatury. Začala jsem ho psát na magisterském studiu. 

 Jak náročné pro vás bylo přiblížit japonskou kulturu českým čtenářům, z nichž většina z nich ji vnímá jen velmi zjednodušeně?

Japonská kultura naštěstí Čechům není zcela neznámá. V České republice žije mnoho milovníků Japonska, ať se již jedná o fanoušky japonské populární kultury anebo například filmu. Já jsem během psaní musela zvažovat, kolik z informací z japonské literatury je český čtenář ještě schopen pobrat tak, aby nebyl zahlcen. Zároveň jsem se snažila uvádět na pravou míru některé zažité stereotypy a ukázat Japonsko hlubší, než jak si ho běžně představujeme.

 

 Laudatio na knihu Anna Cima: Probudím se na Šibuji, přednesené při předání Ceny Jiřího Ortena 2019

Když slavný francouzský sémiotik Roland Barthes navštívil v roce 1966 Japonsko, přinesl mu tento výlet zážitek podobný satori. Pobyt v zemi, jejímuž jazyku nerozuměl, jej zcela vymanil z dosavadního přesvědčení, že rozumění je založené na schopnosti formulovat významy jednotlivostí, hierarchizované pak i do významů celků. Barthes navštívil Japonsko ještě dvakrát a v roce 1970 sepsal knihu Říše znaků, v níž oslavil svůj pobyt v Japonsku jako v prostoru zbaveném významu a povinnosti vyslovovat smysluplná tvrzení.

Kdy a kolikrát navštívila Japonsko Anna Cima, netuším. A nemyslím, že by bylo podstatné řešit, nakolik vlastně je její debutový román Probudím se na Šibuji autobiografický. Jako důležitější mi přijde, že obraz Japonska v románu Probudím se na Šibuji nabízí podobné procitnutí, jakého se dostalo Rolandu Barthesovi. Proč? Česká próza se už po desetiletí vyznačuje provinčností. Zajímáme se jen o dění v české kotlině, neustále se znovu a znovu zanořujeme do vlastní minulosti a když už některý autor pošle své postavy do světa, je tento cizí svět jen místem, který má postavu patřičně předělat a vrátit ji domů jinou a lepší, jako v Tylově dramatické báchorce Strakonický dudák. „Český román o japonském snu“, jak zní hezky vymyšlený nakladatelský slogan, je naopak románem o schopnosti poznávat to, co se jeví jako cizí a co cizí vskutku je a bude. Přisvojením si tu cizost neodstraníme. Cizí je už rozdvojení hlavní hrdinky, jejíž jedno já se v Praze potýká s překladem záhadné povídky a druhé já si v tokijské čtvrti Šibuja uvědomuje jinakost japonské kultury i životního stylu. Cizí je i žánr univerzitního románu, který se na rozdíl od románu gymnaziálních let nikdy v českém kontextu pořádně neujal. A cizí našemu úzu je i neustálý pohyb od realističnosti k fantazijní imaginaci a zase zpět. Právě ono neustálé plynulé přecházení, vynořování a opětovné mizení, je tím, co dynamizuje děj rozprostřený na tři sta stránek. Chvíli čteme dívčí deníček, chvíli cestopis, chvíli popularizační uvedení do dějin japonské literatury. Japonsko se tu – podobně jako u Rolanda Barthesa – jeví jako země kultury náznaku, tedy provizorního tahu štětcem, který může být kdykoli pozměněn. V centru stojí samotný proces psaní a jeho kouzelná síla, a nikoli požadavky realističnosti či uvěřitelnosti.

Anna Cima vstoupila do české literatury odjinud. Jako by neznala zde respektované standardy a normy psaní. Píše živelně a intuitivně, protože ji zjevně vytváření provizorních vypravěčských tahů štětcem baví. Výsledkem je pak radostně hravý a lehkostí čišící román. S tímto přístupem je dobře představitelné, že možná zůstane jen u něj, že se nepodvolí rutině psát a vydávat v co nejrychlejším sledu. I kdyby šlo o takto ojedinělý výlet na pole prózy, jeho smysl a přínos je zjevný. Tam, kde většina české prózy podléhá vábení podnikat ego tripy, na nichž nám nabízejí ponor do nitra do sebe zahleděného jedince, který buď vzpomíná na dětství a mládí, anebo bonmoticky komentuje okolní svět, nabídl román Probudím se na Šibuji exkurzi po světě mimo nitro, po světě, jehož jiná a zdánlivě divná pravidla respektuje. Ať už je to svět humanitního akademického bádání, anebo svět japonské kultury a životního stylu. Proto tomuto románu bude Cena Jiřího Ortena slušet.

Petr A. Bílek

 

 

NOMINACE na Cenu Jiřího Ortena 2019:

Debutový román inspirovaný Japonskem Probudím se na Šibuji, tajuplná kniha pro děti Prašina a osobitá básnická sbírka Reál

Nová odborná porota jmenovaná Svazem českých knihkupců a nakladatelů nominovala tři pozoruhodné literární počiny: debutový román Anny Cimy Probudím se na Šibuji, který před nedávnem získal Magnesii Literu v kategorii objev roku, již několikrát oceněnou knihu pro děti autora Vojtěcha Matochy s názvem Prašina, jež získala např. Cenu učitelů za přínos k rozvoji dětského čtenářství, a básnickou sbírku Reál básníka Jana Škroba, která záměrně rozrušuje hranice mezi realitou a fikcí.

Jméno vítěze či vítězky bude slavnostně vyhlášeno 9. května v 17.00 ve Velkém sále Průmyslového paláce na knižním veletrhu Svět knihy Praha 2019.

Nominovaní autoři se, kromě Anny Cimy, která je až do podzimu letošního roku studijně v Japonsku, setkají na autorském čtení, které je na programu 24. dubna od 17.30 hodin v Literární kavárně Týnská, Praha 1.

Tři knihy z dvaceti dvou přihlášených titulů vybrala odborná porota ve složení: literární teoretik Petr A. Bílek, překladatel a básník Ondřej Hanus, spisovatelka a překladatelka Pavla Horáková, literární publicista Josef Chuchma a literární historik a básník Michal Jareš. Předsedou poroty se stal Josef Chuchma.

Cena je podobně jako v předchozích ročnících spojena s finanční prémií ve výši 50 000 Kč. Tradičními sponzory projektu jsou: MK ČR, Státní fond kultury a Magistrát hl. města Prahy. Partnerem je  podruhé také České literární centrum, sekce Moravské zemské knihovny, které vítězi zajistilo měsíční tvůrčí  pobyt v Paříži.

Medailonky nominovaných autorů (v abecedním pořadí) a jejich děl:

Anna Cima: Probudím se na Šibuji (Paseka)

Kniha je vybrána mezi nominované, neboť ji porota považuje za „komplexní román s přesahem mimo českou kotlinu, ale také s dynamickým propojením několika žánrů“.

ANOTACE: Když se sedmnáctiletá Jana dostane do vysněného Tokia, nejraději by zde zůstala navždy. Záhy se přesvědčí o tom, jak nedozírné následky může takové přání mít. Ocitne se totiž uzavřená v magickém kruhu rušné čtvrti Šibuja. Zatímco mladší podoba Jany bloudí městem, zažívá podivuhodné situace a hledá cestu domů, čtyřiadvacetiletá Jana v Praze studuje japanologii, usiluje o stipendium do Tokia a společně se starším spolužákem si láme hlavu nad překladem japonské povídky. Osud jejího autora, donedávna zapomenutého spisovatele Kawašity, bude mít na vývoj událostí větší vliv, než by kdy obě Jany čekaly…

Anna Cima se narodila v roce 1991 v Praze, vystudovala obor japonská studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V současnosti žije v Japonsku, kde se zabývá studiem poválečné japonské literatury. Kromě psaní se věnuje kresbě a hudbě. Román Probudím se na Šibuji je její prvotina.

 „Kniha Probudím se na Šibuji je autobiografická částečně. Stejně tak jako vypravěčka románu Jana i já studuji na vysoké škole japanologii. Takže pasáže odehrávající se na univerzitní půdě jsou do určité míry inspirované mými skutečnými zážitky. Rovněž jsem hodně čerpala ze svého prvního pobytu v Japonsku před deseti lety. Jinak se ale jedná o fikci,“ vysvětluje Anna Cima. A dále dodává: „Japonská kultura naštěstí Čechům není zcela neznámá. V České republice žije mnoho milovníků Japonska, ať se již jedná o fanoušky japonské populární kultury anebo například filmu. Já jsem během psaní musela zvažovat, kolik z informací z japonské literatury je český čtenář ještě schopen pobrat tak, aby nebyl zahlcen. Zároveň jsem se snažila uvádět na pravou míru některé zažité stereotypy a ukázat Japonsko hlubší, než jak si ho běžně představujeme.“

Vojtěch Matocha: Prašina (Paseka)

Nominace za „nápaditý a energicky podaný příběh s tajemnou atmosférou, který dobře oslovuje dětského čtenáře, a přitom poskytuje vydatné významy i čtenáři dospělému.“

ANOTACE: Prašina je tajuplné místo, temný ostrov uprostřed zářící Prahy. Nikdo neví proč, ale na Prašině nefunguje elektřina. Lampy tu nesvítí, tramvaje nejezdí, rádio nehraje, mobil je bez signálu. A v téhle strašidelné čtvrti pátrá Jirka se svými kamarády Tondou a En po dávném tajemství, které by mohlo změnit svět. Jejich dobrodružství je o to nebezpečnější, že při něm musejí čelit partě všeho schopných dospělých chlapů, kteří mají stejný cíl. Foglarovsky laděný a mimořádně napínavý příběh doplňují ilustrace, které čtenáře vezmou přímo do nitra Prašiny. Pro děti od 9 let.

Vojtěch Matocha se narodil v roce 1989 v Olomouci. Je absolventem Univerzity Karlovy v oboru Matematické metody informační bezpečnosti. V letech 2010 až 2013 vedl olomoucký skautský oddíl Ostnovci, jeho členem byl už od sedmi let. Živí se jako programátor a projektový manažer v oblasti dopravy. V současnosti žije v Praze, píše dětské knihy a recenze pro internetový časopis iLiteratura.cz.

„Když jsem byl skautský vedoucí, předčítal jsem na táborech po večerech různé dobrodružné knížky, Tolkiena, Stevensona, Běhounka... Překvapilo mě, jak málo těch knih je uzpůsobených ke čtení nahlas, často obsahují dlouhé popisné pasáže a nemají jasnou jednotu místa, času a děje. A tak jsem se rozhodl, že napíšu knížku, která by se pro čtení na skautských táborech hodila. V atmosféře Prašiny jsem se nechal inspirovat Foglarovými Stínadly, ale i ilustracemi Pavla Čecha a městskou poetikou Michala Ajvaze a Miloše Urbana. Na Prašině, jak jsem si ji vysnil, mě vždycky nejvíc přitahovalo jakési to estetické chátrání, jistá zvláštní krása skrytá v rozkladu města: rozbitá okna, stromy prorůstající střechami, na zdech mapy oprýskané omítky. Zároveň je Prašina asi posledním místem v Praze, kde jsou dětští hrdinové skutečně odkázaní sami na sebe, bez možnosti přivolat pomoc dospělých, což samozřejmě pomáhá v příběhu budovat napětí a pocit ohrožení. Při psaní mi nesmírně pomáhal skautský oddíl, jednak jako nekonečný zdroj inspirace, jednak jako prostředí, ve kterém jsem mohl knížku otestovat na skutečných čtenářích té správné věkové kategorie,“ říká Vojtěch Matocha.

Jan Škrob: Reál (Malvern)

Kniha je vybrána mezi nominované, neboť ji porota považuje za „působivou básnickou sbírku postbeatnického gesta naleptávaného úzkostí z dnešního stavu světa.“

ANOTACE: Jan Škrob v básnické sbírce Reál záměrně rozrušuje hranice mezi realitou a fikcí, mezi světem tak, jak mu běžně rozumíme, a alternativními realitami mýtů, post-apokalyptických vizí, počítačových her. Na první pohled fantaskní, ale zároveň důvěrně známý vesmír se stává dějištěm vnitřních i vnějších konfliktů a reflexí aktuálních sociálních a politických problémů. Autor ale nepřestává hledat cestu ze tmy. Samu poezii staví do protikladu ke smrti, přes veškerou bolest a skepsi oslavuje život. Celkem třicet pět básní inspirovaných i překotnou dikcí rapperů a rapperek tvoří celek, v němž texty odkazují jeden na druhý, prolínají se, někdy si i záměrně protiřečí. Ve vrstevnatém a "post-faktickém" textu ale paradoxně vystupuje na povrch komplexní pohled na svět, ve kterém žijeme tady a teď.

Jan Škrob se narodil v roce 1988. Je básník a překladatel. Publikoval knihy Pod dlažbou (2016) a Reál (2018). V roce 2017 byl za svůj debut nominován na cenu DILIA Litera pro objev roku, v roce 2018 se stal držitelem Drážďanské ceny lyriky a získal třetí místo v soutěži Básne SK/CZ. Jeho básně vyšly v překladech do němčiny, polštiny a litevštiny. Je členem Asociace spisovatelů."

„Jako pro básníka je pro mě důležité nezabývat se příliš poezií. Hrozí pak nebezpečí, že člověk zapomene, že život – a živý jazyk – je i jinde. Stejně důležitá je pro mě hudba, sci-fi filmy a seriály, počítačové hry a dění na sociálních sítích, filozofické a politické eseje, manifesty, komiksy, mytologie, zpravodajské relace. Autentická poezie musí udržovat kontakt s živým jazykem. Neexistuje žádný špatný nebo druhořadý živý jazyk. Se vším se dá pracovat, ve všem se dá najít inspirace,“ říká Jan Škrob.

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace