Prestižní ocenění pro mladé autory, původně založené Kolegiem pro podporu nezávislé vědy, umění a vzdělávání, se uděluje se již od roku 1987.

Získává jej autor prozaického či básnického díla napsaného v českém jazyce, jemuž v době vydání knihy není více než 30 let.

Od roku 2009 je organizátorem Ceny Jiřího Ortena Svaz českých knihkupců a nakladatelů.

Vítězkou 32. ročníku Ceny Jiřího Ortena je Anna Cima

Letošní 32. ročník Ceny Jiřího Ortena zná svou vítězku – je jí japanoložka Anna Cima, která odbornou porotu zaujala svou knihou o japonském snu Probudím se na Šibuji. Z 22 přihlášených titulů nominovala odborná porota jmenovaná Svazem českých knihkupců a nakladatelů v letošním ročníku do užšího výběru tři knihy: debutový román Anny Cimy Probudím se na Šibuji, knihu pro děti autora Vojtěcha Matochy s názvem Prašina a básnickou sbírku Reál básníka Jana Škroba. Z těchto tří nominací byl vybrán a vyhlášen 9. května na slavnostním podvečeru v rámci knižního veletrhu Svět knihy Praha laureát Ceny Jiřího Ortena 2019. Za vítězku, která studijně dlouhodobě pobývá v Japonsku, ocenění převzala ředitelka nakladatelství Paseka, Anna Rezková Horáčková. Vyhlášením provedli herci holešovického divadla Radar.

Vítězku vybrala odborná porota ve složení: literární teoretik Petr A. Bílek, překladatel a básník Ondřej Hanus, spisovatelka a překladatelka Pavla Horáková, literární publicista Josef Chuchma a literární historik a básník Michal Jareš. Předsedou poroty se stal Josef Chuchma. Vítězná kniha Probudím se na Šibuji porotu zaujala, protože se dle jejího názoru jednalo o komplexní román s přesahem mimo českou kotlinu, ale také s dynamickým propojením několika žánrů“. Členové odborné poroty představili jednotlivé knihy krátkými posudky: laudatio na Probudím se na Šibuji přednesl P. A. Bílek, na román Prašina J. Chuchma a na sbírku Reál M. Jareš.

Cena Jiřího Ortena 2019 je udělována s podporou Ministerstva kultury ČR, partnerem je Magistrát hl. města Prahy, jehož zástupce, radní pro kulturu MgA. Hana Třeštíková předala vítězce, zastoupené nakladatelem, šek na 50 000 Kč. Měsíční tvůrčí residenci v Paříži zajištěnou Českým literárním centrem předal jeho ředitel Ondřej Buddeus Janu Škrobovi.

Anna Cima: Probudím se na Šibuji (Paseka)

ANOTACE:

Když se sedmnáctiletá Jana dostane do vysněného Tokia, nejraději by zde zůstala navždy. Záhy se přesvědčí o tom, jak nedozírné následky může takové přání mít. Ocitne se totiž uzavřená v magickém kruhu rušné čtvrti Šibuja. Zatímco mladší podoba Jany bloudí městem, zažívá podivuhodné situace a hledá cestu domů, čtyřiadvacetiletá Jana v Praze studuje japanologii, usiluje o stipendium do Tokia a společně se starším spolužákem si láme hlavu nad překladem japonské povídky. Osud jejího autora, donedávna zapomenutého spisovatele Kawašity, bude mít na vývoj událostí větší vliv, než by kdy obě Jany čekaly…

Anna Cima se narodila v roce 1991 v Praze, vystudovala obor japonská studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V současnosti žije v Japonsku, kde se zabývá studiem poválečné japonské literatury. Kromě psaní se věnuje kresbě a hudbě. Román Probudím se na Šibuji je její prvotina.

Krátký rozhovor s Annou Cimou

Do jaké míry je vaše kniha autobiografická?

Kniha je autobiografická částečně. Stejně tak jako vypravěčka románu Jana i já studuji na vysoké škole japanologii. Takže pasáže odehrávající se na univerzitní půdě jsou do určité míry inspirované mými skutečnými zážitky. Rovněž jsem hodně čerpala ze svého prvního pobytu v Japonsku před deseti lety. Jinak se ale jedná o fikci. 

Jak dlouho kniha vznikala, v jakém období jste ji psala?

Román jsem psala několik let. Chtěla jsem napsat příběh, který by se dotýkal oboru, který studuji – konkrétně japonské literatury. Začala jsem ho psát na magisterském studiu. 

 Jak náročné pro vás bylo přiblížit japonskou kulturu českým čtenářům, z nichž většina z nich ji vnímá jen velmi zjednodušeně?

Japonská kultura naštěstí Čechům není zcela neznámá. V České republice žije mnoho milovníků Japonska, ať se již jedná o fanoušky japonské populární kultury anebo například filmu. Já jsem během psaní musela zvažovat, kolik z informací z japonské literatury je český čtenář ještě schopen pobrat tak, aby nebyl zahlcen. Zároveň jsem se snažila uvádět na pravou míru některé zažité stereotypy a ukázat Japonsko hlubší, než jak si ho běžně představujeme.

 

 Laudatio na knihu Anna Cima: Probudím se na Šibuji, přednesené při předání Ceny Jiřího Ortena 2019

Když slavný francouzský sémiotik Roland Barthes navštívil v roce 1966 Japonsko, přinesl mu tento výlet zážitek podobný satori. Pobyt v zemi, jejímuž jazyku nerozuměl, jej zcela vymanil z dosavadního přesvědčení, že rozumění je založené na schopnosti formulovat významy jednotlivostí, hierarchizované pak i do významů celků. Barthes navštívil Japonsko ještě dvakrát a v roce 1970 sepsal knihu Říše znaků, v níž oslavil svůj pobyt v Japonsku jako v prostoru zbaveném významu a povinnosti vyslovovat smysluplná tvrzení.

Kdy a kolikrát navštívila Japonsko Anna Cima, netuším. A nemyslím, že by bylo podstatné řešit, nakolik vlastně je její debutový román Probudím se na Šibuji autobiografický. Jako důležitější mi přijde, že obraz Japonska v románu Probudím se na Šibuji nabízí podobné procitnutí, jakého se dostalo Rolandu Barthesovi. Proč? Česká próza se už po desetiletí vyznačuje provinčností. Zajímáme se jen o dění v české kotlině, neustále se znovu a znovu zanořujeme do vlastní minulosti a když už některý autor pošle své postavy do světa, je tento cizí svět jen místem, který má postavu patřičně předělat a vrátit ji domů jinou a lepší, jako v Tylově dramatické báchorce Strakonický dudák. „Český román o japonském snu“, jak zní hezky vymyšlený nakladatelský slogan, je naopak románem o schopnosti poznávat to, co se jeví jako cizí a co cizí vskutku je a bude. Přisvojením si tu cizost neodstraníme. Cizí je už rozdvojení hlavní hrdinky, jejíž jedno já se v Praze potýká s překladem záhadné povídky a druhé já si v tokijské čtvrti Šibuja uvědomuje jinakost japonské kultury i životního stylu. Cizí je i žánr univerzitního románu, který se na rozdíl od románu gymnaziálních let nikdy v českém kontextu pořádně neujal. A cizí našemu úzu je i neustálý pohyb od realističnosti k fantazijní imaginaci a zase zpět. Právě ono neustálé plynulé přecházení, vynořování a opětovné mizení, je tím, co dynamizuje děj rozprostřený na tři sta stránek. Chvíli čteme dívčí deníček, chvíli cestopis, chvíli popularizační uvedení do dějin japonské literatury. Japonsko se tu – podobně jako u Rolanda Barthesa – jeví jako země kultury náznaku, tedy provizorního tahu štětcem, který může být kdykoli pozměněn. V centru stojí samotný proces psaní a jeho kouzelná síla, a nikoli požadavky realističnosti či uvěřitelnosti.

Anna Cima vstoupila do české literatury odjinud. Jako by neznala zde respektované standardy a normy psaní. Píše živelně a intuitivně, protože ji zjevně vytváření provizorních vypravěčských tahů štětcem baví. Výsledkem je pak radostně hravý a lehkostí čišící román. S tímto přístupem je dobře představitelné, že možná zůstane jen u něj, že se nepodvolí rutině psát a vydávat v co nejrychlejším sledu. I kdyby šlo o takto ojedinělý výlet na pole prózy, jeho smysl a přínos je zjevný. Tam, kde většina české prózy podléhá vábení podnikat ego tripy, na nichž nám nabízejí ponor do nitra do sebe zahleděného jedince, který buď vzpomíná na dětství a mládí, anebo bonmoticky komentuje okolní svět, nabídl román Probudím se na Šibuji exkurzi po světě mimo nitro, po světě, jehož jiná a zdánlivě divná pravidla respektuje. Ať už je to svět humanitního akademického bádání, anebo svět japonské kultury a životního stylu. Proto tomuto románu bude Cena Jiřího Ortena slušet.

Petr A. Bílek

 

 

NOMINACE na Cenu Jiřího Ortena 2019:

Debutový román inspirovaný Japonskem Probudím se na Šibuji, tajuplná kniha pro děti Prašina a osobitá básnická sbírka Reál

Nová odborná porota jmenovaná Svazem českých knihkupců a nakladatelů nominovala tři pozoruhodné literární počiny: debutový román Anny Cimy Probudím se na Šibuji, který před nedávnem získal Magnesii Literu v kategorii objev roku, již několikrát oceněnou knihu pro děti autora Vojtěcha Matochy s názvem Prašina, jež získala např. Cenu učitelů za přínos k rozvoji dětského čtenářství, a básnickou sbírku Reál básníka Jana Škroba, která záměrně rozrušuje hranice mezi realitou a fikcí.

Jméno vítěze či vítězky bude slavnostně vyhlášeno 9. května v 17.00 ve Velkém sále Průmyslového paláce na knižním veletrhu Svět knihy Praha 2019.

Nominovaní autoři se, kromě Anny Cimy, která je až do podzimu letošního roku studijně v Japonsku, setkají na autorském čtení, které je na programu 24. dubna od 17.30 hodin v Literární kavárně Týnská, Praha 1.

Tři knihy z dvaceti dvou přihlášených titulů vybrala odborná porota ve složení: literární teoretik Petr A. Bílek, překladatel a básník Ondřej Hanus, spisovatelka a překladatelka Pavla Horáková, literární publicista Josef Chuchma a literární historik a básník Michal Jareš. Předsedou poroty se stal Josef Chuchma.

Cena je podobně jako v předchozích ročnících spojena s finanční prémií ve výši 50 000 Kč. Tradičními sponzory projektu jsou: MK ČR, Státní fond kultury a Magistrát hl. města Prahy. Partnerem je  podruhé také České literární centrum, sekce Moravské zemské knihovny, které vítězi zajistilo měsíční tvůrčí  pobyt v Paříži.

Medailonky nominovaných autorů (v abecedním pořadí) a jejich děl:

Anna Cima: Probudím se na Šibuji (Paseka)

Kniha je vybrána mezi nominované, neboť ji porota považuje za „komplexní román s přesahem mimo českou kotlinu, ale také s dynamickým propojením několika žánrů“.

ANOTACE: Když se sedmnáctiletá Jana dostane do vysněného Tokia, nejraději by zde zůstala navždy. Záhy se přesvědčí o tom, jak nedozírné následky může takové přání mít. Ocitne se totiž uzavřená v magickém kruhu rušné čtvrti Šibuja. Zatímco mladší podoba Jany bloudí městem, zažívá podivuhodné situace a hledá cestu domů, čtyřiadvacetiletá Jana v Praze studuje japanologii, usiluje o stipendium do Tokia a společně se starším spolužákem si láme hlavu nad překladem japonské povídky. Osud jejího autora, donedávna zapomenutého spisovatele Kawašity, bude mít na vývoj událostí větší vliv, než by kdy obě Jany čekaly…

Anna Cima se narodila v roce 1991 v Praze, vystudovala obor japonská studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V současnosti žije v Japonsku, kde se zabývá studiem poválečné japonské literatury. Kromě psaní se věnuje kresbě a hudbě. Román Probudím se na Šibuji je její prvotina.

 „Kniha Probudím se na Šibuji je autobiografická částečně. Stejně tak jako vypravěčka románu Jana i já studuji na vysoké škole japanologii. Takže pasáže odehrávající se na univerzitní půdě jsou do určité míry inspirované mými skutečnými zážitky. Rovněž jsem hodně čerpala ze svého prvního pobytu v Japonsku před deseti lety. Jinak se ale jedná o fikci,“ vysvětluje Anna Cima. A dále dodává: „Japonská kultura naštěstí Čechům není zcela neznámá. V České republice žije mnoho milovníků Japonska, ať se již jedná o fanoušky japonské populární kultury anebo například filmu. Já jsem během psaní musela zvažovat, kolik z informací z japonské literatury je český čtenář ještě schopen pobrat tak, aby nebyl zahlcen. Zároveň jsem se snažila uvádět na pravou míru některé zažité stereotypy a ukázat Japonsko hlubší, než jak si ho běžně představujeme.“

Vojtěch Matocha: Prašina (Paseka)

Nominace za „nápaditý a energicky podaný příběh s tajemnou atmosférou, který dobře oslovuje dětského čtenáře, a přitom poskytuje vydatné významy i čtenáři dospělému.“

ANOTACE: Prašina je tajuplné místo, temný ostrov uprostřed zářící Prahy. Nikdo neví proč, ale na Prašině nefunguje elektřina. Lampy tu nesvítí, tramvaje nejezdí, rádio nehraje, mobil je bez signálu. A v téhle strašidelné čtvrti pátrá Jirka se svými kamarády Tondou a En po dávném tajemství, které by mohlo změnit svět. Jejich dobrodružství je o to nebezpečnější, že při něm musejí čelit partě všeho schopných dospělých chlapů, kteří mají stejný cíl. Foglarovsky laděný a mimořádně napínavý příběh doplňují ilustrace, které čtenáře vezmou přímo do nitra Prašiny. Pro děti od 9 let.

Vojtěch Matocha se narodil v roce 1989 v Olomouci. Je absolventem Univerzity Karlovy v oboru Matematické metody informační bezpečnosti. V letech 2010 až 2013 vedl olomoucký skautský oddíl Ostnovci, jeho členem byl už od sedmi let. Živí se jako programátor a projektový manažer v oblasti dopravy. V současnosti žije v Praze, píše dětské knihy a recenze pro internetový časopis iLiteratura.cz.

„Když jsem byl skautský vedoucí, předčítal jsem na táborech po večerech různé dobrodružné knížky, Tolkiena, Stevensona, Běhounka... Překvapilo mě, jak málo těch knih je uzpůsobených ke čtení nahlas, často obsahují dlouhé popisné pasáže a nemají jasnou jednotu místa, času a děje. A tak jsem se rozhodl, že napíšu knížku, která by se pro čtení na skautských táborech hodila. V atmosféře Prašiny jsem se nechal inspirovat Foglarovými Stínadly, ale i ilustracemi Pavla Čecha a městskou poetikou Michala Ajvaze a Miloše Urbana. Na Prašině, jak jsem si ji vysnil, mě vždycky nejvíc přitahovalo jakési to estetické chátrání, jistá zvláštní krása skrytá v rozkladu města: rozbitá okna, stromy prorůstající střechami, na zdech mapy oprýskané omítky. Zároveň je Prašina asi posledním místem v Praze, kde jsou dětští hrdinové skutečně odkázaní sami na sebe, bez možnosti přivolat pomoc dospělých, což samozřejmě pomáhá v příběhu budovat napětí a pocit ohrožení. Při psaní mi nesmírně pomáhal skautský oddíl, jednak jako nekonečný zdroj inspirace, jednak jako prostředí, ve kterém jsem mohl knížku otestovat na skutečných čtenářích té správné věkové kategorie,“ říká Vojtěch Matocha.

Jan Škrob: Reál (Malvern)

Kniha je vybrána mezi nominované, neboť ji porota považuje za „působivou básnickou sbírku postbeatnického gesta naleptávaného úzkostí z dnešního stavu světa.“

ANOTACE: Jan Škrob v básnické sbírce Reál záměrně rozrušuje hranice mezi realitou a fikcí, mezi světem tak, jak mu běžně rozumíme, a alternativními realitami mýtů, post-apokalyptických vizí, počítačových her. Na první pohled fantaskní, ale zároveň důvěrně známý vesmír se stává dějištěm vnitřních i vnějších konfliktů a reflexí aktuálních sociálních a politických problémů. Autor ale nepřestává hledat cestu ze tmy. Samu poezii staví do protikladu ke smrti, přes veškerou bolest a skepsi oslavuje život. Celkem třicet pět básní inspirovaných i překotnou dikcí rapperů a rapperek tvoří celek, v němž texty odkazují jeden na druhý, prolínají se, někdy si i záměrně protiřečí. Ve vrstevnatém a "post-faktickém" textu ale paradoxně vystupuje na povrch komplexní pohled na svět, ve kterém žijeme tady a teď.

Jan Škrob se narodil v roce 1988. Je básník a překladatel. Publikoval knihy Pod dlažbou (2016) a Reál (2018). V roce 2017 byl za svůj debut nominován na cenu DILIA Litera pro objev roku, v roce 2018 se stal držitelem Drážďanské ceny lyriky a získal třetí místo v soutěži Básne SK/CZ. Jeho básně vyšly v překladech do němčiny, polštiny a litevštiny. Je členem Asociace spisovatelů."

„Jako pro básníka je pro mě důležité nezabývat se příliš poezií. Hrozí pak nebezpečí, že člověk zapomene, že život – a živý jazyk – je i jinde. Stejně důležitá je pro mě hudba, sci-fi filmy a seriály, počítačové hry a dění na sociálních sítích, filozofické a politické eseje, manifesty, komiksy, mytologie, zpravodajské relace. Autentická poezie musí udržovat kontakt s živým jazykem. Neexistuje žádný špatný nebo druhořadý živý jazyk. Se vším se dá pracovat, ve všem se dá najít inspirace,“ říká Jan Škrob.

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace