Vítězem Ceny Jiřího Ortena 2018 se stal

Vítězem Ceny Jiřího Ortena 2018 se stal

Ondřej Macl za knihu Miluji svou babičku víc než mladé dívky (Dauphin)

Porota:

  • Olga Stehlíková (předsedkyně)
  • Josef Chuchma
  • Michal Jareš
  • Vratislav Maňák
  • Radek Malý

Cena Jiřího Ortena 2018 - užší nominace: román Lucie Faulerové: Lapači prachu, básnická sbírka Emmy Kausc: Cykly, žánrová koláž Ondřeje Macla: Miluji svou babičku víc než mladé dívky

Nominaci proměnil ve vítězství Ondřej Macl.

Ondřej Macl

Ondřej Macl (nar. 1989) studuje autorské herectví na DAMU. Absolvoval studia srovnávací literatury na Univerzitě Karlově, s půlroční stáží na Paris- Sorbonne IV, a sociální práci a žurnalistku na Masarykově univerzitě v Brně. Živí se jako asistent lidí s mentálním znevýhodněním, příležitostně i jako kritk. Jeho experimentální juvenilie pmmpa vyšla ve zkrácené verzi v Dobré adrese. Kratší literární či esejistcké texty publikoval také ve Tvaru, A2, Psím víně, Souvislostech, pro potřeby ČRo Vltava aj. Zvláště se věnuje tradici evropské erotky. Zvítězil v celostátním kole soutěžního klání ve slam poetry 2009. Laudato pro oceněnou knihu napsal Vratslav Maňák (viz 2. strana TZ).

Miluji svou babičku víc než mladé dívky

Básnický debut na česko-slovenském pomezí. Až prevértovské ohlédnut za ženou, která i největší hrdiny sladce houpala na kolenou, babičkou, babičkou osobní i babičkou archetypální.

Textem jsem navázal na diplomovou práci o lásce, s úmyslem učinit její závěry čtenářsky přístupnějšími. O babičce to být nemuselo; její čiperné lišáctví se ale šťastně setkalo s vypravěčovou bezmocí a jeho starou duší. Nechtěným kouzlem knížky je i to, že vzhledem ke staletému výročí vzniku Československa kombinuje češtnu se slovenštnou," řekl Ondřej Macl.

Laudatio pro knihu Miluji svou babičku víc než mladé dívky

Federál. Federál verzálkami a s nadšeným vykřičníkem bylo první slovo, které moje ruka při četbě knihy Miluji svou babičku víc než mladé dívky napsala – a jenom proto, že se má s vykřičníky šetřit, nepřibyly i za dalšími poznámkami. České literatuře totiž Ondřej Macl přichystal mnohem víc, než by se při pohledu na útlý brožovaný svazek mohlo zdát.

Stačí šestadevadesát stran (a devětadvacet let autorského věku), aby se před čtenářem objevil plastický portrét chřadnoucí babičky Márie: Slovenky, jež nikdy neopustila rodnou řeč, a slovenština se tak vpíjí i do vlastního vyprávění; prosté ženy, kterou poučil a vzdělal daleko spíš život, práce u Bati a četba Vlasty než tuzemské školství; především pak oddané katoličky, jíž se vypravěč právě kvůli víře zprvu vzpírá, aby jí nakonec vystavěl něžný pomník vnukovské lásky.

Ocenění si zaslouží už jen sama odvaha volby. Autor se totiž rozhodl bez zástěrek a obezliček tematizovat archetyp, který má nejen v tuzemské literatuře, ale v celé národní kultuře výjimečné, kanonické postavení už víc jak sto padesát let. Do středu svého zájmu postavil babičku (a spolu s ní v širším smyslu i lidské stáří) a vystavěl kolem ní svět – svět velkých dějin i svět vypravěčova života, třebaže je to Mária, kdo se nechává pro vnuka ve svém pokoji zamykat… a nikoliv naopak.

Nabídnutá tematizace je navíc mimořádně zdařilá. Literární archetyp obtěžkaný čítankovou zkušeností Ondřej Macl ve svém textu suverénně, nesentimentálně a civilně aktualizuje, nechává jej znovu a zcela nově vyrůst tady a teď, výsostně pro dnešek s jeho roztěkaností a klipovitostí. Nádavkem pak přidává ještě čtenářsky stimulující, nekonvenční formu.

Pokud bychom mohli jeho text postavit vedle známého ratibořického sousoší, pak tam, kde Otto Guttfreund použil klasický kámen, pracuje Macl se střepy rozbitého zrcadla. Vnuk-vypravěč se totiž vyznává zlomkovitě a výsledná literární koláž s obratnou lehkostí balancuje mezi deníkovými notickami a básněmi v próze, mezi zdánlivě všedními obrazy každodennosti a intelektuální meditací opřenou o odkazy na antický kulturní vklad a klasickou filosofii, jako by i zde šlo o hold ztracenému věku. To vše zpestřuje až rozšafná intertextuální hra s hojnými novozákonními motivy; když Mária padne pod křížem stáří, padne natřikrát.

Ve střepech zrcadla, z nichž Macl zkonstruoval své mariánské vyznání, se pak zjevuje nejen reflexe autorské tvorby, generačních rozdílů a mezigeneračních vztahů, ale prostřednictvím babiččina životního příběhu – vyprávěného přerývavě, dušností stařenek – také odlesky celého československého století, od Masaryka po Havla. Jestli toho není až příliš pro formu, která se může jevit jako drobnička? V žádném případě. Vycizelovaný, vpravdě milostný vzkaz po celou dobu neztrácí konzistenci ani působivost; tu jistá lakoničnost narace naopak posiluje.

Závěrem přiznávám: Setkání s portrétem Miluji svou babičku víc než mladé dívky pro mne jako pro čtenáře znamenalo výjimečný a emočně intenzivní zážitek; už řadu let mi žádný spisovatel nepředložil tak krásné vyznání lásky, dokud nepřišel můj královéhradecký vrstevník.  Jako pro autora pro mne šlo současně o setkání s hrotem hořkosti, že tento přesvědčivý, netriviální a po formální stránce invenční text napsala cizí, a nikoliv moje ruka. A jako v jeden okamžik Máriině vnukovi, i mně teď v uších zní Schubertova tklivá Ave Maria a v ozvěně se zřejmě bude vracet napořád, což je dar, který mají jedině knihy s vnitřní silou. To vše díky zpřítomnělé něze, to vše díky zjevenému talentu Ondřeje Macla.

Šťastný to autor.

Vratislav Maňák

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace