Vítězen Ceny Jiřího Ortena 2020 se stala

Hana Lehečková za knihu Svatá hlava (Vyšehrad)

Porota:

literární teoretik Petr A. Bílek (předseda poroty)

básnímk a redaktor Ondřej Hanus

spisovatelka a překladatelka Pavla Horáková

literární redaktor Štěpán Kučera 

spisovatelka a redaktirka Božena Správcová

 

Na CJO 2020 byli nominováni:

Přemysl Krejčík: Malej NY (Host)

Porota vybrala hiphopovou detektivku Přemysla Krejčíka mezi nominované, protože „překračuje hranice žánru i subkultury. Zrychlený a silácký svět hip hopu tu velmi názorně předestírá problémy, které se týkají nejen raperů: sektářství, ješitnost, neschopnost dospět, pomíjivost, ale i potřebu nadhledu, usmíření a naděje.“

Hana Lehečková: Svatá hlava (Vyšehrad)

Vyjádření poroty: „Nominovaná novela Hany Lehečkové je poskládaná z blouznivých a nespolehlivých zápisků schizofrenika žijícího v pohraniční vesnici. Autorka prostřednictvím této perspektivy důmyslně ohledává vnitřní i vnější okraje nemocného světa, ale i naší "normálnosti".“

Ladislav Slezák: Mount Anne (Trigon)

Porota udělila nominaci básni v próze Ladislava Slezáka, protože „je důkazem, že dobrá poezie dovede nad jiné žánry přesvědčivě a elegantně přiblížit i téma obávané a těžko pochopitelné. Z lyrična vystupuje dramatický děj, z konkrétního příběhu se v básni stává podobenství.“

Nominaci nakonec proměnila ve vítězství Hana Lehečková.

Hana Lehečková

Hana Lehečková (*1990) pochází z jižních Čech a vystudovala obor Teorie a kritika na pražské DAMU. Autorsky se věnuje především rozhlasovým hrám a pohádkám pro děti (Johana a továrna na sny, Eliáš Říha zachraňuje svět ad.), její seriál Vesmírné putování komety Julie uvedl Český rozhlas jako historicky prvního živě čteného Hajaju. Okrajově se věnuje i dramatické tvorbě (Švandovo divadlo: V(ý)chod, Divadlo Letí: Trollí matka). Knižně debutovala v roce 2018 s titulem Co se děje v Podpostelí, Svatá hlava je její první knihou pro dospělé. Pracuje jako literární redaktorka v nakladatelství a dodělává si doktorát na DAMU.

Svatá hlava

Nemá tátu, nemá práci, nemá přátele, v malé pohraniční vsi poznává krušný rodinný život v dluzích, šikanu, výsměch okolí, domácí násilí. Ale když vezme do rukou propisku a sešit, už není chudáček, ale svatý člověk obdařený nadpřirozenými schopnostmi. Zná smysl života a má tu moc zachránit celý svět. Psychotická novela vykreslující život na pomezí reality a bludů poodkrývá, jak těžké je vymanit se ze života v sociálně slabé rodině, pokud jste jen obyčejná slabá duše.

Knihy mají tu moc přenášet nás do jiných světů, teleportovat do jiných časů, krajin, prostředí, společenských vrstev. A některé nás dovedou uvádět i do cizích duší. Zvláštním zážitkem pak je, když nás vpustí do myslí, které se vymykají obecným představám o normě, do nitra lidí na okraji, vyloučených pro svůj původ, pro svůj hendikep či pro své skutky – lidí, od kterých v životě leckdy raději dáváme ruce pryč, abychom se jejich údělem náhodou nenakazili. Ve Svaté hlavě Hany Lehečkové se ocitáme přímo uvnitř takového člověka a musíme se jeho životem pomyslně umazat celí. Do vínku dostal poruchu intelektu a osobnosti, neúplnou rodinu, bídu, nevraživé sousedy. Nemá společenské brnění v podobě jmění, vztahů nebo postavení, které nám ostatním pomáhá obstát ve vnějším světě, a nezbývá mu než si svůj svět vyztužit zevnitř. Pomocí náboženských dogmat a vlastního mravního kodexu, ritualizace činností, různých výčtů, počtů a pravidelnosti. Bez nich se jeho svět bortí, mysl se cyklí. Ponor do „slabé duše“ autorka zprostředkovává svébytnými výrazovými prostředky. Pomocí jazyka nenapodobuje, nýbrž od základu vytváří uvěřitelný, komplexní a soudržný vnitřní svět vypravěče, do kterého se jen občas prolamuje ten vnější v podobě ozvuků médií, výroků sousedů, vrstevníků, učitelů nebo jiných autorit. Proud vyprávění je až meditativní, text bez interpunkce chvílemi připomíná monotónní žalozpěv, svébytný jazyk vypravěče se zadírá pod kůži, jeho melodie se rozeznívá v čtenářově hlavě, stává se jeho vnitřní řečí, div že nenavozuje změněný stav vědomí. Vypravěč nás svou vemlouvavostí a vtíravostí přesvědčuje o své výjimečnosti, i když racionálně víme, že realita je jiná. Proměňuje se kadence řeči, klidné pasáže střídají běsy a blouznění, jeho mysl se tříští a znovu skládá, myšlení je ulpívavé, nutkavé. To výborně zrcadlí i psychotická grafika, chybějící interpunkce, střídání fontů a velikostí písma, odsazování řádků, užívání kurzívy nebo kaligramů. Cestou z prokletí vyloučenosti je pro hrdinu Svaté hlavy představa vlastní výlučnosti. Stačí nepatrná obměna hlásek a přeskupí se i vlastní sebepojetí. Takto nenápadná může někdy být hranice mezi šílenstvím a genialitou, velikášstvím a vyvoleností, bludem a vnuknutím. Vypravěč osciluje mezi mesiášskou a ďábelskou polohou, skrze něž však prosvítá jistá ryzost. Vidí náš svět skoro jako dítě a díky tomu nám o něm nevědomky přináší překvapivá svědectví, zároveň mluví se sugestivností manipulátorů, kteří dovedou strhnout ostatní díky tomu, že svým bludům sami beze zbytku věří. Autentická víra je totiž chytlavá, charismatická. Díky víře je i obecní blázen ve svém světě král. A je to právě víra, i když jiná než hrdinovo osobité pojetí křesťanství, totiž víra ve stvořitelskou moc slova, co jej nakonec vysvobodí – v závěru je hrdina proměněn právě silou slova. Svatá hlava je kniha jakoby jedním dechem vyprávěná a jedním dechem ji lze i přečíst. Je to kniha výjimečná nejen pozoruhodnou prací s jazykem, ale i prací s psychologií – hrdinovou i čtenářovou. Z objektivního pohledu máloco může vyvolávat sympatie k postavě, které se téměř veškeré její okolí štítí, avšak Haně Lehečkové se podařilo stvořit antihrdinu, s nímž upřímně prožíváme jeho myšlenkové a citové zvraty a cítíme úctu k jemu zraněnému lidství.

Pavla Horáková

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace