Porota:
Na Univerzitě Palackého vystudoval obor germanistika a bohemistika. Živí se jako redaktor, překladatel a externí učitel na vysoké škole. Překládá poezii Georga Trakla, Ericha Kästnera, Rainera Marii Rilka, Paula Celana a dalších. Ze současných básníků přeložil např. Karla Lubomirského (výbor Pták nad hořícím lesem, BB-Art, 2003), zabývá se i překlady středověkých německých milostných písní. Připravil také vlastní antologii německé expresionistické poezie Držíce v drzých držkách cigarety (BB Art 2007). Poezii, překlady, studie a recenze publikuje i časopisecky (A2, Host, Reflex). Píše rovněž pro děti, spolu s PaedDr. Hanou Mikulenkovou je autorem učebnic českého jazyka a literatury pro první stupeň základní školy (Prodos, 2004), autorského Slabikáře s ilustracemi Matěje Formana (Prodos, 2004). Napsal také básničky ke knize Šmalcova abeceda (Baobab, 2005) a dětskou knihu František z kaštanu, Anežka ze slunečnic (Meander, 2006; ilustrace Galina Miklínová).
Na Katedře germanistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci vede seminář o překládání poezie, dále externě působí na Katedře bohemistiky téže fakulty.
Vrána prý umí docela slušně zpívat, ale přeci jen raději vydává skřeky. Mé Vraní zpěvy dokumentují vypjaté období vymezené dvěma roky a několika body: studium ve východním Německu, návrat na olomouckou periferii, krvavý podzim, ostrá zima, třeskuté jaro. Chválabohu je to za mnou, uzrál čas k ohlédnutí. Napsali o mně: Malý je nesnesitelně patetický. S úšklebkem souhlasím a dodávám: ne snad já, to texty plné lun a vlků a válečných vřav. Ne snad já, to doba umí být nesnesitelná. Ne snad já, to život.
Laudatio na knihu: Vraní zpěvy
Dovolte, abych toto laudatio pojal nepatrně praktičtěji a konkrétněji, než je při takových příležitostech v kraji zvykem.
V dosavadních, jistěže početně i rozsahem střídmých ohlasech na oznámení, komu že bude letošní Ortenova cena udělena, se projevil jistý moment překvapení. Nejnověji tento týden v časopise Týden, kde Pavel Mandys napsal: „Namísto očekávané dekorace Petry Hůlové, jejíž román Paměť mojí babičce se stal senzací uplynulých dvanácti měsíců, totiž pětičlenná porota ocenění i padesát tisíc korun přiřkla šestadvacetiletému olomouckému básníkovi Radkovi Malému.“
K tomu si jako předseda letošní poroty nemohu odpustit krátký komentář. Naše, ani žádná porota neexistuje, respektive nemá existovat proto, aby splnila očekávání – kromě toho očekávání, že ocení toho, kdo si ocenění podle ní zaslouží. A ještě lže od poroty očekávat, že své rozhodnutí srozumitelně zdůvodní. To je ale vše. Porota nemá programově jít s proudem, ale ani takzvaně bojovat proti proudu. A mám dobrý pocit a čisté svědomí, že naše porota se rozhodovala právě bez těchto ohledů.
Ostatně, měly-li by být soutěže jen k tomu, aby stvrzovaly očekávání, pak by snad ani nemusely existovat, anebo by alespoň nemusely existovat poroty. Očekávání by – jistě efektivněji a efektněji – splnil řekněme jakýsi umělecký garant podniku. A mohl by být klid. Ostatně v současném světě se pořád kvůli médiím něco očekává, stále více lidí je zapojováno do Velkých Očekávání a do plnění těchto očekávání. Výsledkem pak často je, že nikdo už nic ve skutečnosti neočekává, nikdo na nic nečeká. A to proto, že skutečné očekávání je spojeno s překvapením, ba je teprve překvapením, ba tajemstvím naplněno.
Ale zpět k Ortenově ceně. V deníku Právo publicista a kritik Radim Kopáč v rozhovoru s letošním laureátem poukázal v jedné z otázek na skutečnost, že „ani jeden z pěti porotců není básník, ani o české poezii nepíše“. V tom poukazu není řečeno, co onen fakt, v podstatě pravdivý, má znamenat. Snad touto konstatací tazatel chtěl naznačit, že je to trochu zvláštní, že takoví lidé v porotě zasedli, anebo – možná – že takto složený porotcovský kvintet přiřkl laureátství právě básníkovi.
Nechme ale nahlédnout do porotcovské kuchyně: v ní klidnou a postupnou selekcí na pracovní desce zůstala z patnácti přihlášených knih dvě jména – Petra Hůlová a Radek.Malý. V konečné fázi rozhodování se k mladé prozaičce nakonec přiklonil jen jeden z nás – a verdikt byl tedy v úplně poslední instanci jednoznačný a téměř jednomyslný. Rozhodne jsme všichni do jednoho byli proti tomu, aby cena připadla – jak se to stalo v loňském roce – dvěma autorům. A nelze vyloučit, že právě vzhledem ke svému složení tento rozhodcovský sbor lépe či spíše nemilosrdněji poukazoval na nedostatky debutu Petry Hůlové. Ale co na tom? Měla by se snad porota ustanovit až podle skladby došlých titulů? Jakkoliv může být porota takzvaně proporcionální a vyvážená, neznamená to, že musí být samosebou objektivnější, natožpak objektivní. Ano, může v tom někdo cítit paradox, možná i jakýsi rozpor, že konečná volba padla z naší strany zrovna na Radka Malého a jeho Vraní zpěvy, ale myslím, že pouze do toho okamžiku, než si tuto sbírku přečte.
Mnohem nepochybněji jsou paradoxy a rozpory ovšem přítomny v samotných Vraních zpěvech! Nikoliv však ve smyslu uměleckém, nýbrž v existenci, kterou zde zakouší ten, jemuž se v poezii říká lyrický subjekt. Radek Malý není žádný inzitní, naivistický pisatel, jenž torná takzvaně shůry dáno. Je to básník literárně školený, univerzitně vzdělaný, nicméně a naštěstí obdarovaný. Tím rozumím to, že v jeho poezii se nezřídka vyskytují takzvaně nalezená spojení, nevymyslitelné verše, rýmy a obrazy. Malý je z těch, kterým to takříkajíc píše. Myslím, že po dvou rychle za sebou následujících sbírkách – před loňskými Vraními zpěvy mu v roce 2001 vyšel debut Lunovis – sám nejlépe ví, že stojí před otázkou, jak tento dar neztratit a jak přitom na něj nespoléhat, snadno z něj netěžit. Ale o to zde neběží. Běží zde o to, že tato tvůrčí fáze Radka Malého vydala počet, který je pozoruhodný a jenž v současné české produkci obstojí bez ohledu na věk autora. Malý právě a zejména ve Vraních zpěvech se ctí vychází z dilematu, před nímž básníci, ale obecně literáti dnes stojí: totiž jak publikum oslovit, respektive jak ve své umělecké výpovědi udržet potenciál sdělnosti, ovšem nikoli za cenu podbízivosti a zbanálnění.
A jedna poznámka poněkud aktualizační: Vraní zpěvy jsou často neseny v tónech podzimních, sychravých, souznících s náladami, které souvisejí s kalendářním a přírodním časem, v němž se právě nacházíme. O důvod víc, proč se po tomto slavnostním aktu někam odebrat do ústraní a pohroužit se do četby Vraních zpěvů.
Zde první závdavek, autorova báseň:
Buchenwald 28.11. 2000
Vyhřezlý listopad
Něžně mží z šedých mraků
Den vhodný leda snad
k návštěvě koncentráku
Přivstal sis po flámu
Vnímáš to nonkonformně:
Sto koster v pyžamu
Pár bojů v uniformě
Márnice ptá se tě
jestlis už viděl pece
Jen vzhledem k pietě
nezvracíš Vzchop se přece
Ve dvoře stojí kůl
Ty u něj A krev cáká
Je v tobě Žida půl
a půlka esesáka
A k druhé básni poznamenejme již jen toto: jestliže autor stále ještě nemá to, o čem píše v následujících verších, možná by suma spojená s Ortenovou cenou mohla posloužit jako investice k pořízení oné důležité věci:
Dejte mi, drazí, za státnice hrobku.
Může být starší, klidně po Němcích.
Budu v ní v zimě odhrnovat sníh
a zmrzlým ptákům sypat hrsti drobků.
Dostanu titul! Bude veselice!
Kupte mi hrobku. Nechci počítač.
Vždyť myslím na budoucnost. Proč ten pláč?
Hrobka je velmi jistá investice.
Přál bych si hrobku. Malou, ale moji,
a příjemně se s užitečným spojí,
když mi ji dáte. Proč to zastírat?
Mgr. Malý. To je komedie.
S titulem před jménem se snad lip žije,
Rozhodně však se s ním lip umírá.
Děkuji za pozornost.
JOSEF CHUCHMA
Praha, 5. listopadu 2003
