Porota:
Cena Jiřího Ortena 2015 - užší nominace: Alžběta Stančáková: Co s tím, Alžběta Michalová: Zřetelně nevyprávíš, Luboš Svoboda: Vypadáme, že máváme
Nominaci proměnila ve vítězství Alžběta Stančáková.
Narodila se v roce 1992. Odmaturovala na Gymnáziu Josefská v Praze. V současnosti studuje bohemistiku na FF UK. Její básně byly otištěny v časopise Psí víno.
Debutovou sbírku Alžběty Stančákové, autorky nejmladší generace, odlišuje od tvorby jejích vrstevníků a vrstevnic především nadhled, ironie a schopnost přirozeně pointovat text. Vzpomínky, zážitky a pozorování bez otravného lyrismu, cizí i vlastní rodinná minidramata s existenciálním nádechem, nepřikrášlené a často humorné záznamy slyšeného, viděného, prožitého. Stančáková ovládá umění zkratky, má vypravěčský dar a hovoří ryze současným jazykem – jak ve svých básních, tak v krátkých prózách, které jsou v knize obsaženy v poměru 1:1.
Laudatio na knihu Co s tím
Prvotina studentky bohemistiky Alžběty Stančákové mne zaujala už na první náhodné nahlédnutí. Co mne okouzlilo především, byla bezprostřednost, jakási až odzbrojující samozřejmost, s níž mladinká, letos 23letá básnířka básní. Nakažlivá radost z jazyka a z jeho možností. Hojnost nápadů a jejich hýřivé, přesto kontrolované vyjádření.
Samozřejmě jako všechno na světě i takový autorský přístup není prost rizik a úskalí. To hlavní nebezpečí mladistvého básnického elánu tohoto druhu je možné vyjádřit větou: Vždyť básnit je tak snadné. A skutečně najdeme ve sbírce Co s tím (je příznačné, že název není zakončen otazníkem, jde spíše o bezradný povzdech než vážně míněnou otázku) i slabší místa či okamžiky. Jim navzdory však převažuje poezie, která, jak jsem si až po několikerém čtení ke svému překvapení uvědomil, zcela instinktivně koření ve výživné černozemi literárního undergroundu, a to zdaleka nejen toho sedmdesátých a osmdesátých let a zdaleka nejen českého. Případná námitka, že jde o dávno vytěžený důl, neplatí. Neplatí ani aktuálně, protože i současná doba má svoji tíseň a stín, ale ani nadčasově, protože s každým novým autentickým tvůrcem přicházejí básnická gesta nové svěžesti.
Alžběta Stančáková má „dar od pánaboha“ uchopovat všednodenní realitu (svoji vnitřní jakož i svých milenců, kamarádek, rodiny, celého vějíře svých interakcí s „okolním světem“) a psát o ní s jakousi až deníkovou bezprostředností. Nebojí se při tom rekvizit a nástrojů ve „vysoké poezii“ obvykle spíše ostrakizovaných: vulgarismů, spektakulární nespisovnosti, dobové komunikační hantýrky „mladých“, zkrátka lexikálních neomaleností všeho druhu. Jistě, i zde číhá úskalí… I zde ovšem nakonec vítězí celkový dojem, který je, budu se záměrně opakovat, něčím odzbrojující — tedy zbavující zbroje případné námitky.
Platí to o to více, že Stančáková má další nevyčíslitelně cennou vlastnost, a tou je smysl pro básnický humor. Vtip. Sebeironii. Sebeshoz. Schopnost nebrat se tak úplně vážně. Nekrasořečnit, nekrasosmutnit, nekrasonic. Nevystavuje na odiv ani svůj cynismus, ani svoji zranitelnost. I díky tomu jí věřím, když jednu báseň nominované sbírky začíná slovy: „Není mi všechno zas až tak moc jedno, jak to vypadá.“
Jakkoli je ošidné takové věci říkat nahlas, mám důvodné podezření, že Alžběta Stančáková svou prvotinou nastoupila vážně míněnou cestu, která nezůstane jen výkřikem a jehož energie dalece přesáhne samotnou autorku směrem k poeziemilovnému publiku.
Co s tím? Coby, přeju sbírce i její básnířce šťastnou cestu.
Milan Ohnisko
