Porota:
Po maturitě na gymnáziu a neúspěšném pokusu studovat Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy studovala kulturologii na Filozofické fakultě téže univerzity, později přidala i mongolistiku. V letech 2000 až 2001 pobývala v Mongolsku, kde se odehrává děj jejího prvního románu, Paměť mojí babičce, jenž autorku proslavil. Pobývala také ve Spojených státech amerických, kde se odehrává děj její knihy Cirkus Les Mémoires.
V současnosti studuje kulturologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v doktorandském programu. Od roku 2007 pravidelně přispívá do časopisu Respekt. Žije v Praze.
Český básník a hudebník, narozen roku 1984 v Praze. Vystudoval hudební gymnázium a vystudoval hudební vědu na FF UK. Hraje na violoncello. Patřil mezi redaktory kulturního serveru Totem.cz.
V současnosti (2014) žije v Praze.
Čtvrtý román mladé prozaičky, autorky úspěšných románů Paměť mojí babičce, Přes matný sklo a Cirkus Les Mémoires, přináší do české literatury téma palčivé a přitom výrazně kontroverzní: vyprávění zachycuje zpověď stárnoucí prostitutky, která bilancuje svůj život, vzpomíná na to, co prožila, a místy s humorem a nadsázkou líčí svá léta strávená vykonáváním nejstaršího řemesla. V psaní Petry Hůlové představuje kniha výrazný posun k výrazové sevřenosti, nová je zde i humorná stránka vyprávění hlavní hrdinky.
Snad nejnápadnější předností Hájkova básnického debutu je jeho přirozenost. Jonáš Hájek si nenápadně hlídá svůj jazyk, neotřelý, ačkoliv prostý exkluzivit a násilností. Dokáže veršem „mlčet“ i ironicky trnout, především ovšem dokáže udržet v textu temperaturu osobního vzrušení a prožívání, která pak nedovoluje, aby se verše staly dekorací, byť umně předenou. Přirozeně nechává poezii její sílu vhlížet do skutečnosti, v tomto případě do skutečnosti zvláštně pomalé a jímavě obyčejné.
Laudatio na knihu: Umělohmotný třípokoj
V mírně matoucí knihkupecké anotaci poslední knihy Petry Hůlové se praví: „Vyprávění zachycuje zpověď stárnoucí prostitutky, která bilancuje svůj život, vzpomíná na to, co prožila, a místy s humorem a nadsázkou líčí svá léta strávená vykonáváním nejstaršího řemesla.“ Člověk pak skoro očekává rozkošnické memoáry poučené kurtizány, něco na způsob Pietra Aretina, kde se vesele i vážně vzpomíná na to, co život dal a vzal.
Jenže do čtenáře se tady jde zhurta. „Nesmrdět a držet si váhu,“ s tímto životním krédem se nám hrdinka svěřuje už na druhé stránce a pak nás až do konce nenechává na pochybách, že prostořekost (kterou by někdo možná nazval sprostotou) patří k vlastnostem, jež tato dáma pokládá za výkladní skříň svého ega.
Její hrubá řeč však neumazává popisovaný svět, její účel je jiný. Jakkoliv se to možná zdá podivné, všechna tato nehledaná slova plodí nevinnost. Dáma, která si všechny peníze v životě vydělala v posteli, uměla ten čas prožít, aniž by se to promítlo do její povahy a zanechalo na ní moralistou předpokládané devastující stopy. O orgasmu nikde ani slovo. Z propoceného lůžka povstává jako bájný Fénix nedotčená panna, jejíž nezničitelnost spočívá v tom, že v ní nic ke zničení nebylo.
Ani čtenáři ji není snadné vystopovat. Zvláštní: právě u té, která se nám svěřuje ve stopadesátistránkovém monologu, je obtížné představit si její hlas. Vzhledem k tématu by se snad dal předvídat basbaryton dlaždiče, ale v mnoha pasážích jako bychom slyšeli spíš soprán snášející se z andělských kůrů. Něco mezi Amandou Lear a Paris Hilton, dalo by se říct. Zrovna tak by se ale ta dáma mohla vyjadřovat houkáním a vypouštěním páry, jako lokomotiva; je koneckonců strojem neméně než člověkem.
,Muž je pro ni všeho všudy klient. Přichází k ní za jediným účelem a z této role mu nebývá dovoleno vybočit. Všichni ti malí troubové, kteří se chtějí zbavit tekutin, jsou směšní, protože přehlední: aby dosáhli svého, dopustí se těch nejbizarnějších praktik, žádná z nich však v naší hrdince neumí probrat člověka.
Dnešní kopulace je skutečně zvláštní: všichni na ni neustále myslí, mnozí se jí dokonce dost často oddávají - ale ty staré známé pohyby už jen napodobují zapomenutý smysl, aniž se dostavuje nějaký nový. Smysl je pryč; zbývá svět poslepovaný z bezvýznamností, který může čtenáře podle letory buď lekat, anebo se mu lze smát. Umělohmotný třípokoj Petry Hůlové nabízí poměrně luxusně obě tyto polohy. Je to autorčina v pořadí už čtvrtá kniha. Pokud jsou mezi vámi tací, kteří mínili, že spisovatelce Ortenova cena už dávno náleží, dnes se to dává do pořádku.
Obě laudatia byla pronesena 13. listopadu 2007 v Brožíkově síni Staroměstské radnice v Praze.
Pavel Kosatík
Laudatio na knihu: Suť
Dnes oceňovaná kniha, básnická prvotina Jonáše Hájka Suť budí už při prvním listování podezření. A upozorňuji vás rovnou, že jistý, jiný druh podezření zanechá i po čtení opakovaném.
První setkání s výrazovým úsilím a umem, na něž nejsme v současné české poezii a už vůbec ne v té nejmladší příliš zvyklí, je dráždivě matoucí zážitek. Střety rytmů, různých druhů rýmu, zálibných zvuků i zámlk svádějí pozornost každou chvíli jiným směrem, komplikují rozlehlý vnitřní prostor nedlouhých textů. Souzvuky a přesahy nás nutí se vracet a prověřovat vztahy mezi – třeba banálními – slovy či obrazy. V básních se přelévá svéhlavá změť interpretací, přesto je celkový dojem z jednotlivých textů celistvý, jinak řečeno uzavřený. Suverénní. Podezřele jistý.
Snad je to způsobeno básníkovým neobvyklým zájmem o povrch věcí. Jonáš Hájek patří k posedlým pozorovatelům hladkých slupek kolem nás, jež nechce rozbíjet, ale hledá v nich drobné výmluvné vady, porušení; znaky. Soustřeďuje se na všední výjevy a objekty – kašna, předsíň, nůžky, noční hospoda, pláň, chata, koleje – a zaznamenává nepatrné falše a úhyby, jichž se dopouštějí před našimi nepozornými zraky. Stejných manévrů, jak se čtenář stále utvrzuje, dopouštějí se i jeho básně. Útočí v nich podvojnosti slov, sesmekávají se významy, předvádějí se „klamné spoje“.
Jonáš Hájek (1984) vybral do svého knižního debutu básně z let 2003-2006. Důvěrně známé, leckdy rozverné studentské momentky (cesta domů, autoškola, prázdninová krajina, benzinová pumpa, hodina zpěvu) ve zmíněných souvislostech vyjevují znepokojivou situaci odhodlaného básníka, neustále stahovaného na scestí ošidnou interpretací, okouzleného možnostmi nenápadných jevů a jejich pojmenování. Jeho bolestí je však obava, zda při takovém druhu vzrušení bude „ještě někdy někde přítomen“. Přebývání na hranici se v básních vrací a je málokdy spokojené. „Zůstávám v předsíni: / zevnitř jde renesanční zpěv, / zpoza vrat kašlání žebráků. II Být mezi tím a hlídat kasičku.“ Dnešní laureát dokázal ve svých básních s něžnou ironií zpřítomnit dar i prokletí eventualit; uhýbavost i těch nejbytelnějšich věcí, nemožnost si je přivlastnit slovy – a zároveň neschopnost podobných snah jednoduše zanechat. Podezření, že se takového sebepodrývačského vidění na dlouho nezbaví ani čtenář, je na místě.
13. listopadu 2007 v Brožíkově síni Staroměstské radnice v Praze.
Libuše Bělunková
