Porota:
Cena Jiřího Ortena 2017 - užší nominace: Zuzana Kultánová za novelu Augustin Zimmerman, Dominik Melichar za básnickou sbírku Schýlené tělo, Jan Nemček za sbírku básní s názvem Proluka
Nominaci proměnila ve vítězství Zuzana Kultánová.
Narodila se v Uherském Brodě roku 1986. Vystudovala bohemistiku na Ostravské univerzitě a v současné době žije a pracuje v Praze. Vedle svého civilního zaměstnání působí také jako literární publicistka a kritička.
Augustin Zimmermann, hlavní protagonista novely, jejíž děj se odehrává v 60. letech 19. století, představuje až archetypální model nešťastného člověka. Zatímco svět kolem něj prodělává prudké změny průmyslové revoluce, produkuje a prosperuje, jeho rodina se potýká s existenční krizí, jež se v důsledku jeho alkoholismu a bezútěšného pokusu uspět v novém světě stále zhoršuje. Augustinova nevyjasněná minulost, podivný neklid a lstivá povaha vrhnou temný stín na celou rodinu, která zabředává do stále větší beznaděje a propadá se hlouběji na společenské dno, odkud není cesta zpět. Děj tragicky vyvrcholí v tehdejším vyhoštěném pražském Josefově, místě bídy, jež byl po staletí uzavřeným židovským ghettem.
Novela debutující prozaičky Zuzany Kultánové je inspirována skutečným příběhem Augustina Zimmermanna a jeho dětí, autorce se však podařilo na pozadí historických událostí a kulis staré Prahy zachytit nadčasový příběh o bláhové touze hlavní postavy vymanit se ze své přirozenosti a temných vášní, jež mají za následek řadu osudových chyb.
Laudatio pro knihu Augustin Zimmermann
Za ty již dlouhé roky, co recenzuji tuzemské prozaické prvotiny, jich většina v mé paměti poměrně rychle propadne do krajiny pouhých matných tušení. U některých pak naprosto zapomenu, že jsem je kdy četl, na což přijdu vesměs tak, že když mi jakási shoda okolností připomene, že jsem o nich psal, upřímně se podivím a říkám si, jestli je to se mnou už tak špatné.
Něco takového se mi stalo právě i v minulých dnech, když jsem cosi hledal na internetových stránkách nakladatelství Torst a tam jsem mimo jiné narazil na svoji recenzi prozaické prvotiny autora jménem Marek Přibil – ano, to je ten – bohužel - nejznámější český žurnalista právě těchto dnů. Jen pro představu: „V Trutnově roku 1976 narozený a v Praze vystudovaný i žijící Marek Přibil se ve své prvotině Pavouk představuje jako snaživý a nikoliv netalentovaný „kunderovec“, začínal jsem tu recenzi a pokračoval: „Duch v Paříži žijícího konstruktéra románových staveb je v Přibilově debutu přítomen několikanásobně. To, že jedna z postav, vysokoškolský profesor estetiky, zrovna čte a analyzuje Kunderův román Nesmrtelnost, je atributem nejviditelnějším. Sám profesor je kunderovskou postavou, jeho existence jeví se poněkud směšnou a obestřenou sítí paradoxů.“
Ale pak jsou debuty, které si pamatuji mnohem lépe, chtělo by se říci trvale – kdyby v lidské pomíjivosti tedy taková kategorie skutečně platila… Například Paměť mojí babičce od Petry Hůlové či Perstré Vrstvy nedávno zemřelého Ivana Landsmanna nebo U útulky 5 filmového scenáristy Edgara Dutky. A troufám si předpovědět, že román Zuzany Kultánové Augustin Zimmermann bude rovněž náležet k těm prvotinám, které si budu pomatovat i po letech. Stručně se tu pokusím říci, proč se toto tvrdím, proč jsem o tomhle přesvědčen.
Jako ten, kdo se v Praze narodil a celý svůj dosavadní život v ní pobývá, mám takříkajíc speciální vztah k dílům, která dokáží originálně zobrazit toto město. A myslím, že Zuzaně Kultánové, která pochází z Uherského Brodu a nyní v Praze žije, se to podařilo. Že to, co vytvořila v Augustu Zimmermannovi, ta její Praha druhé půle 19. století, nevzniklo pouze „papírovým“ sepisováním, ryzí imaginací (ačkoliv i to pochopitelně může přinést umělecky důvěryhodné výsledky), nýbrž na podobě té Prahy v Augustu Zimmermannovi má podíl i autorské procítění toho města, napojení se na jeho nervy, na stopy jeho historie, včetně právě historie z předminulého století, které tady pořád ještě jsou, i když pod stále silnější vrstvou stavebních úprav novějších. Po Lordu Mordovi Miloše Urbana je román Augustin Zimmermann druhou prózou, která sugestivně a myslím, že i neodvozeně přibližuje čtvrť, která už neexistuje, totiž starý Josefov, to takzvané semeniště chorob a všeho možného, které nepřežilo nástup moderny.
Augustin Zimmernann skutečně v Praze existoval. Byl pohřben poslední říjnový den roku 1861 na neznámém místě. Ten měsíc vztáhl ruku na své čtyři děti a pak i na sebe. Nevíme, jaký byl. Ale Zuzana Kultánová si vytvořila Zimmermanna svého, románového, vyfabulovaného, se svými běsy, se svým osudem, jemuž můžeme rozumět. Člověka, který se není schopen upnout k výkonu – na rozdíl od mnoha svých vrstevníků, kteří využili příležitostí průmyslového věku, který společnost rychle a dravě sociálně přeskupoval. Zimmermann je alkoholik a sukničkář, který život nezvládá. Není úplnou obětí nových pořádků, to určitě ne, ale zároveň Zuzana Kultánová ty nové pořádky ukazuje bez jakýchkoliv iluzí, jako džungli, v níž nevýkonní se propadají ke dnu, a zároveň se ovšem těsně nad tím dnem potácejí i mnozí, kteří dřou jak koně, ale moc jim to není platné – a tito ponížení a uražení později budou semeništěm i prostředkem k revolucím.
V neposlední řadě je třeba ocenit jazyk Zuzany Kultánové. I když jsem k recenzi, kterou jsem na její knihu psal a při diskusi, kterou jsme v porotě Ortenovy ceně vedli, neskrýval určité výhrady, jež vyvěraly mimo jiné z toho, že autorka přibližuje myšlenkové pochody figur v sytých nuancích a barvitým slovníkem, jichž by ty figury sotva byly mocny, protože jejich chování takové pochody neimplikuje, tak to byly výhrady, jež nemohly otřást základním respektem k tomu dílu a čtenářskou radostí, že tady taková kniha jako Augustin Zimmermann je.
Josef Chuchma 10. 5. 2017
