literární teoretik Petr A. Bílek (předseda poroty)
literární kritik a filosof Petr Fischer
spisovatelka a překladatelka Pavla Horáková
literární redaktor Štěpán Kučera
spisovatelka a redaktorka Božena Správcová
Šimon Leitgeb: Betonová pláž (JT`s nakladatelství)
Básnické miniatury jsou díky přímočaré a nesentimentální dětské optice působivé už samy o sobě. Leitgeb z nich však buduje konkrétní, uvěřitelný svět malého chlapce z okraje společnosti. Na hlubší rovině se tak vzácně setkává důležité sociální téma s básnickým vidění a dotaženou originální kompozicí.
Gábina Pokorná: V hlavě (Práh)
Román poskládaný z blouznivých, drásavých i temně vtipných „zápisků mladé schizofreničky“ je text v dobrém slova smyslu terapeutický (přináší i osvětu, co to diagnóza F20 vlastně znamená). Zároveň jde o výsostnou a suverénně psanou literaturu. Neustálé napětí mezi neuspořádaným světem v hlavě a přesně volenými slovy přináší silný čtenářský zážitek.
Klára Vlasáková: Praskliny (Listen)
Nápaditým příběhem, plným příznačných postav, se nominovaná próza odvážně a s ambicemi pokouší tematizovat zásadní problémy společnosti pozdní doby, jako je ztráta smyslu práce nebo víry v udržitelný rozvoj světa. I enviromentální žal možná skrývá naději.
Nominaci nakonec proměnil Šimon Leitgeb se svou sbírkou Betonová pláž.
Šimon Leitgeb (1996) vyrostl v Malontech, vesnici v Novohradských horách. Je autorem básnické sbírky Mezi náma (Nakladatelství Petr Štengl, 2017) a Betonová pláž (JT’s nakladatelství, 2020). Publikoval ve většině českých literárních časopisů a v roce 2016 se objevil i v antologii Nejlepší české básně 2016 (Host, 2016). Jeho básně byly přeloženy a publikovány v Rakousku, na Ukrajině a v Rumunsku. Žije střídavě v zahraničí a v Českých Budějovicích, kde se aktivně podílí na chodu kulturního života organizací literárně-hudebního pořadu Mezi náma a festivalu Literatura žije!.
Druhá básnická knížka Šimona Leitgeba vychází tři roky po jeho pozoruhodném debutu a v mnohém na něj navazuje. Stále se přidržuje dětské či mladické perspektivy, znovu jsou básně ukotveny v koncizním rámci, jenž má tentokrát podobu příběhu rozděleného do tří oddílů. Oproti syrovosti první sbírky nicméně nové texty vykazují melancholické zjemnění a větší míru obraznosti, která místy nabývá až symbolistního rázu. Svět se ukazuje jako podivné místo k existenci.
Dalo by se říci, že Betonová pláž je minimalistická poema – třeba o svobodě a o končícím dětství. Nic se tu nelíčí a
nepopisuje, spíš pojmenovává a prožívá. Za zvláštními, vlastně velmi přímými slovními spoji tušíme neblahé děje,
kterým se běžným jazykem říká třeba sociální vyloučení, šikana, pobyt v děcáku – ale dětský pohled lyrického
hrdiny nepřipouští žádné fňukavé dospělé hodnocení. A prodírá se vší tou civilizační podivností bez ztráty
životaschopnosti, čistoty a zářivosti.
Jako básník Šimon Leitgeb neoslňuje šťavnatými obrazy a výrazivem, ale spíš zhuštěností a přesností. Několika
slovy dovede načrtnout i dost komplikovanou situaci, na kterou by prozaik spotřeboval mnoho stran a možná i
kapitol. Víme přesně, se děje, když napíše: „za strejdou choděj holky z města / třesou karavanem / a způsobujou
zemětřesení // čekám na stromě / dokud neodejdou…“ a víme dokonce i co si o tom dětský pozorovatel myslí:
skoro nic, jen to registruje. Dokážeme si představit, kde a co se odehrálo, když „v noci starší kluci zhasli / objevili
se před postelí malejch / a zacpali jim pusu // ráno sme objevili adama na záchodě (…) co ti udělali? / sebrali mi
oblečení / dívám se na něj / dívá se do zdi…“, a velice dobře porozumíme směsici protichůdných, a přitom pořád
dětských pocitů, která stojí za básní: „třídní vypadá / jak tlustej džon lenon / ptá se / jestli známe bíbls / a všichni
zvedaj ruce // kdyby mezi nás natáh struny / zahrál by imedžin /// tlustej džon je můj vzor // nebudu poslouchat
bíbls / prosednu mu kytaru / a nebudu se hlásit / aby si mě všim // je nás tu tolik / že je potřeba / trhat struny“.
Touto nenápadnou vybroušeností na úrovni jednotlivých básní však Šimon Leitgeb nekončí. Výběrem a řazením
básní-detailů se mu zdařilo poskládat komorní, a přitom svým způsobem burcující příběh dítěte, kterému chybí
rodinné zázemí a porůznu přežívá na okraji společnosti, mimo jiné také díky své imaginaci. Ale ani o ten příběh tu
tolik nejde, spíš o vnitřní svět dětského hrdiny. Básnická kompozice vygraduje posledním textem, který leccos
převrací naruby: zjistíme, že ten svět je ještě trochu jiný, než jsme si celou dobu představovali, a posouvá celou
výpověď k větší hloubce a melancholii, ale možná i k naději. Zároveň se touto poslední básní začíná imaginární
svět, který si dítě v sebeobraně vybudovalo, neodvratně hroutit – ne proto, že by se stalo něco hrozného, ale dítě
prostě vyrostlo a možná se napříště obejde i bez pomoci vymyšleného parťáka...
Božena Správcová
