Porota:
Cena Jiřího Ortena 2014 - užší nominace: Ondřej Hanus: Výjevy, Martin Poch: Jindřich Jerusalem, Jonáš Zbořil: Podolí
Nominaci proměnil ve vítězství Ondřej Hanus.
Mladý básník, překladatel a publicista pochází z jihočeských Nemějic. Vystudoval bohemistiku a překladatelství z angličtiny na FF UK v Praze. Překládá anglicky psanou poezii (např. Seamus Heaney, John Burnside). Působil jako vedoucí recenzní rubriky v literárním obtýdeníku Tvar, nyní je redaktorem časopisu Psí víno a pracuje v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR. Své básně publikoval časopisecky (Revolver Revue, Weles, Tvar, Host, Psí víno) i knižně (sbírka Stínohrad, Weles, 2008). Zabývá se současnou poezií a dějinami českého sonetu.
Čtyřveršová strofa, sonet, rytmická klenba jambu, rým — to vše patří k nejsamozřejmější výbavě tohoto básníka. Hanus nebásní „o“, Hanus básní daleko spíše „z“ — z jazyka, z poezie samé. Umné, filigránsky jemné, malebně čarující… Poezie často plynule přechází v metapoezii. Odtud i velice nápadité slovotvorby a jazykové terminologie. Dílem jde o poezii jakoby filologickou. Přesto nejsme zavřeni do zimního království básnického cizeléra. Slovo svébytné, triumfující, bravurní… zcela jistě; ale pořád i takové, jež nevzdává ve své poslední instanci hold jen sobě samému, neboť „jsou věci, které slovem neochočíš“. Výjevy vycházejí ve spolupráci s revue Weles.
Laudatio na knihu: Výjevy
Básnická sbírka Ondřeje Hanuse Výjevy na mě zapůsobila už při prvním čtení, jež bylo spíše čtenářské, a nikoli soudcovské. Během tohoto intuitivního čtení jsem měla pocit, že to je jeden z mála nominovaných textů, který nevypovídá primárně o svém autorovi a jeho životních traumatech, konverzích, iniciacích, apod., ale mluví přímo ke mně. Jako by mezi oběma břehy skutečně vystupovaly výjevy mé oblíbené poezie – a to v naprosto neuvěřitelném záběru: od barokní, přes expresionistickou až po současnou. Nejen básníci explicitně citovaní a přiznaní autorem (Bridel, Donne, Mácha, Orten, Zahradníček,…), ale tu se vynoří Reynek, tu Trakl, Jirous, Diviš, Halas a další a další – jsou tam snad všichni.
Při druhém, pozornějším čtení jsem se ptala, zda mé nadšení nepramení pouze z podobného čtenářského naladění nebo vkusu – v pozadí Hanusovy tvorby je autorova „sečtělost“ neustále přítomná, byť ne připomínaná -, ale to, co by na první dojem mohlo vypadat jako „pouhá“ variace, citační exhibice, autorská póza, je spíše vědomí určité básnické tradice a pokus, podle mého neuvěřitelně vydařený, do tohoto toku vstoupit. Zdánlivě známou obraznost pointuje naprosto netradičním způsobem; melancholické ladění zabalí do ironické masky, která je však vzdálená estétské stylizaci, spíše je ve své pokoře podobná baroknímu dryáčnictví. Je neuvěřitelné, s jakou lehkostí dokázal Ondřej Hanus „vyjevit“ a přeložit tuto barokní grotesku současné poezii.
Lehkost při zacházení s tradicí je vidět i na volbě žánru – nejen na převažujícím sonetu, ale třeba i žalmu. Oběma tradičním formám dává Ondřej Hanus ve své sbírce svébytný obsah a originální výraz. Verše, řemeslně precizní, plynou tak samozřejmě, že si tuto preciznost ani neuvědomíme. Nápaditými variacemi, nenápadnými motivickými nebo jazykovými hříčkami pak ale najednou „zadrhávají“ překvapivým významem. A v tom je síla i neuchopitelnost Hanusovy poezie.
změní se rytmus, promění se věty
a budu bezpodmětný, bezpředmětný
hřbitůvek ve Slabčicích sklidí moje stáří
/Dvanáctý výjev (pohřební)/
Blanka Činátlová
