Vítězem Ceny Jiřího Ortena 2025 se stal
Lubomír Tichý za knihu Místní (Fra)
Porota
redaktor a básník Jonáš Hájek (předseda poroty)
literární historik a teoretik Karel Piorecký
básník a literární teoretik Libor Staněk
básník a novinář Karel Škrabal
spisovatelka, překladatelka a laureátka Ceny Jiřího Ortena 2016 Sára Vybíralová
Dlouho se v české poezii neobjevil básník s tak ryze nesmělým a zároveň lyricky suverénním jazykem. Debut, v němž Lubomír Tichý ze svého prožívaného periferního mikrosvěta činí něco velmi univerzálního a současného. Síť propletených vztahů se zde vyjevuje na pozadí environmentálního podtextu a digitality imaginace. Jedná se o sbírku, v níž se prostředí nejen popisuje, ale i spoluvytváří.
Lubomír Tichý
Lubomír Tichý (*2003) pochází z Rozběřic, studuje bohemistiku a polonistiku na FF UK.
Píše recenze a reflexe poezie i prózy (A2, Revue Prostor, Databáze knih), přispívá
pravidelnými sloupky do časopisu Host. Publikoval básnickou knihu Místní (Fra, 2024), která
byla nominovaná na Magnesii Literu v kategorii debut roku. Jeho tématem je prostor.
Místní
Nejezděte na vesnici za babičkou, raději tam rovnou vyrůstejte, dokud si nezačnete všímat, kde to vlastně jste. Je tohle dospělost, ptá se trávy ve stráni mladý muž s kosou. Ano, odpovídá mu stráň. Lubomír Tichý napsal sbírku, kde se svět technologií organicky prolíná s přírodními motivy. Sbírka navíc věrně zachycuje realistické zobrazení venkovského života, ve kterém se v neděli už neozývá klinkot kostelních zvonů, ale přeřvávající se motory automobilů a sekaček.
Laudatio na debut Lubomíra Tichého od Libora Staňka
Dlouhá léta se v současné mladé poezii neobjevil básník s tak ryze nesmělým a zároveň lyricky suverénním jazykem. Navíc jde o debut, v němž Lubomír Tichý pozorování svého mikrosvěta extrapoluje na ta současná. Jeho projev je autentický, protože je samotářský. Ne ale proto, že by byl uzavřený do sebe, zahleděný do svého tvůrčího aktu, ale protože je ve svém vidění svébytný. Sbírka je realistickým zobrazením vesnického života, kde se s naivní upřímností tematizuje dětské prožívání světa. Toto imaginativně členité zarůstání do privátního prostoru, ale v sobě vždy nese stopy čiré univerzálnosti. Z tohoto hlediska je to velmi vyspělá a soudobá lyrika, v níž se environmentální background organicky propojuje se světem digitálních technologií. Tichý jako by tedy dokázal spojovat nespojitelné. Je půvabné číst verše ve kterém vám messenger osvětlují světlušky a hlasovou zprávu přehlušuje živý plot napěchovaný vrabci. Autor rovněž navazuje na tradici tuzemské pozorovatelsky civilní poezie, kterou ale ve své řečové konceptualizaci (ne pouze vidět, ale především myslet očima) bystře a pohotově aktualizuje. Tichého poezie je tak skutečně “místní” se všemi pozitivními konotacemi, které toto slovo generuje. Prostředí totiž nejen popisuje, ale i spoluvytváří a nakonec s ním i splývá.
